Nedávná debata nad budoucností „nejen“ pražské divadelní vědy, kterou uspořádali doktorandi stejnojmenné katedry FF UK, konečně veřejně deklarovala to, o čem se ve studentském akademickém zákulisí už dlouze hovoří. Propast mezi žákem a jeho pedagogem začíná být fatální. A to nikoli pouze na divadelní vědě, ale i na dalších ústavech a katedrách filosofické fakulty, ačkoliv, na druhé straně, mnoho pracovišť již dávno zavedlo moderní výukové metody a přístup ke studentům je zcela jiný. Nejsou to problémy čistě metodologické či organizační, které k vědeckému diskursu vždy nerozlučně patřily a patří, jsou to zásadní problémy komunikace, problémy negativně deformovaného vztahu pedagog – student. Martina Černá ho ve svém příspěvku nazývá egocentrismem, ten ale přerůstá mnohdy ve vypjatý individualismus, živený hluboce zakořeněným syndromem postsocialistické morálky. Obávám se, že atmosféra obav, nejistoty a podivného poklonkování je během celého studia na některých katedrách všudypřítomná. Tolik se nekriticky mentoruje a bifluje, tak málo je dán prostor pro vlastní realizaci a aktivitu. Divadelní věda není v tomto ohledu výjimkou, nikoli proto, že by někdo bránil ve vyjádření vlastního názoru, ale pro časté bazírovaní na historiografických detailech a podružnostech, ve kterých často unikají základní souvislosti. Nezpochybňuji zde dějiny divadla, které jsou základem každé tradiční teatrologie, a pražská divadelní věda je ústavem veskrze konzervativním, ale snažím se poukázat na momenty, kdy bezcílné memorování bezpočtu historických fakt přeměňuje vysokoškolské studium na studium středoškolské. Málo se přemýšlí a diskutuje, vědecky se téměř nepracuje.
Katedra divadelní vědy je pracovištěm, které se nachází v kritickém bodu, kdy stará generace odchází a mladá ještě nedorostla. Petr Pavlovský ve svém článku tvrdí, že značnou odpovědnost nesou právě doktorandi, kteří nejsou schopni v rozumném termínu dokončit svá studia. To je ale velmi odvážné tvrzení. Důvodů pro ukončení vědecké kariéry mladé generace je hned několik. Vedle toho finančního, který se stává zároveň důvodem existenčním, je to i důvod kariérní. Perspektiva je mizivá a pracovní místa pečlivě obsazená. Ještě pádnější důvod však spočívá v tom, že i doktorandské studium se opět často odehrává v striktní hierarchii podřízenosti žák a pedagog a mnoho mladých vědců nechce nadále bojovat s větrnými mlýny a raději volí dobrovolný odchod.
Setkání na divadelní vědě však nebylo žádným bojem za zájmy doktorandů, ale snaha definovat směřování teatrologie 21. století. Pro její interdisciplinární či jinou metodu zkoumání je ale nejprve nutné předefinovat vztah vyučujících a jejich studentů. Ústřední problém mnoha fakult celé Univerzity Karlovy. Pokud se student konečně nestane pro většinu pedagogů adekvátním partnerem v dialogu, nezačne fungovat přímá komunikace, ať na jedné či na druhé straně, nemůže být o zavádění nového způsobu výuky ani řeč. A že již máme pěkných pár let zpoždění.
Autor je teatrolog, působí na katedře divadelní vědy FF UK.
P. S.: Děkan FF UK Michal Stehlík oznámil, že na místo ředitele katedry divadelní vědy kandidují PhDr. Josef Herman, CsC., a Mgr. Petr Christov, PhD. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o dva uchazeče, kloní se děkan namísto sestavení doporučující komise k modelu veřejného setkání, na kterém budou oba kandidáti prezentovat své koncepce a na základě této diskuse bude zvažovat své další kroky.