Plastičtí lidé tohoto světa v sestavě Pepa Janíček, Vráťa Brabenec, Jiří Kabeš, Ivan Bierhanzl, Ludvík Kandl a Eva Turnová nakonec dorazili do obávané Říše zla, která je přivítala se všemi svými radostmi i strastmi v podobě nezměrné byrokracie a podobných záludností. České centrum v Moskvě se tak po několika letech konečně probralo z letargie a místo dětských pěveckých sborů a souborů lidových tanců začalo do Ruska vozit také „jinou“ českou kulturu, jež je možná co do počtu českých a tím spíše ruských příznivců možná marginální, zato bezesporu kvalitní.
Plastický Den fakulty
Jedinou nahrávkou Plastic People of the Universe, kterou se mi v Moskvě podařilo narychlo nalézt v zásobách místních Čechů, byl disk Vožralej jak slíva s koncerty z let 1973–75. Studenti pátého ročníku Fakulty cizích jazyků Moskevské státní univerzity si poslechli píseň Prší, prší a do jejího textu se záměrnými vynechávkami nebyli s to doplnit jediné slovo, ačkoli česky mluví výborně. Omluvila jsem se jim za zvukovou kvalitu a z jejich vylekaných pohledů mi bylo jasné, že na večerní koncert Plastiků do Klubu na Brestskou patrně nedorazí. Navíc se ve stejný den, tj. 2. listopadu 2006, konal Den fakulty – něco na způsob imatrikulace, jen mnohem neformálnější, spíše jakási besídka pro přátele a rodiče, kteří sledují, co vše jejich děti umějí – tančit, zpívat, hrát na klavír, recitovat vlastní poezii. Tedy docela jiný druh zábavy, než jaký jim mohli nabídnout oni staříci, jak se o nich vyjádřila jedna ze studentek prvního ročníku zmíněné fakulty, když spatřila fotografii legendární kapely v programu Českého centra.
Před moskevským koncertem hráli Plastici v Nižném Novgorodu, kde sklidili velký úspěch. Kapely, které této noci hrály po nich, se dokonce obávaly vylézt na pódium – se slovy, že tak zkrátka zahrát nikdy nemohou. Příprava na vystoupení v metropoli, kde je publikum mnohem vybíravější, zmlsanější, a sází proto jen na jistotu, se tedy zdařila. Ačkoli po Moskvě nevisely obrovské billboardy lákající na jedinečný koncert, v Klubu na Brestské, který je pro mnohé místní zárukou kvalitní hudby, se sešly nejméně dvě stovky posluchačů. Dorazili dokonce i historickou nahrávkou vystrašení studenti. Většina příchozích způsobně seděla v pohodlných křeslech za čtvercovými stolky, někteří postávali u baru. Taneční parket celou první polovinu koncertu zabírali senzacechtiví novináři, které postupně přece jen vytlačilo do rytmu se pohupující a poskakující publikum.
Otrávený mok
Magor kdysi pronesl, že „Plastici hráli proti Primitives group příšerně. Ale kapela v sobě měla ohromný náboj.“ Navíc, jak kdosi nyní poznamenal, „po těch téměř čtyřiceti letech se nakonec naučili i hrát“. Z Plastiků se tak na stará kolena stala téměř taneční kapela, která strhla jak české osazenstvo, pobrukující si texty, tak i Rusy, neznalé nejen textů, ale i kontextu, díky němuž se hudba Plastiků pro mnohé stává doslova soukromým majetkem. Zpočátku poplašení studenti, pro něž je Sovětský svaz a komunistický režim jen jakousi nostalgií jejich rodičů, neboť oni sami se narodili několik málo let před jeho rozpadem, nakonec vesele rozprávěli s kapelou, jejíž postoj k sovětskému režimu byl vždy nekompromisní.
Z Moskvy se kapela za zpěvu písně Čechy krásné, Čechy mé v provedení Vráti Brabence vypravila nočním vlakem do severní ruské metropole. Na sobotní koncert do petrohradského klubu Mod přišli lidé patrně jen tak, ze zvyku trávit v tomto místě víkendové večery. Záhy se však divoce roztančili, až muzikantům padaly pulpity s notami. Někteří z nich se pak vypravili i na nedělní koncert, jenž se konal v malém prostoru Fish Fabrik v petrohradském centru alternativní kultury Puškinská 10. Toto vystoupení, po němž museli Plastici uhánět na vlak do Moskvy, bylo závěrem jejich ruského turné. Na přibližně padesáti metrech čtverečních se tísnilo asi šedesát lidí, kupříkladu skupinka Němek, které měly v uších vatu – podle jejich slov, aby si koncert užily a zároveň si příliš neničily sluch –, ale také těch, kdo se o včerejším petrohradském koncertu Plastiků dočetli v The Saint-Petersbourg’s Times. Sama kapela se sotva vměstnala na pódium, hrála však s nemenším zápalem, i když kvůli nedostatku času a snad i kvůli únavě z tohoto nepřetržitého týdenního mejdanu musela koncert zkrátit.
Z „bývalé“ Říše zla se tak pro Plastiky nakonec přece jen vyklubalo životem tepající území, které je alespoň co do klubového života svobodné. A třeba se do Ruska, a nejen do jeho kulturních a obchodních metropolí, ještě někdy podívají. Tedy pokud Vladimir Vladimirovič a jeho příznivci nebudou pokračovat ve své politice neustálého hledání nepřátel svého impéria, kterými jsou samozřejmě všichni cizinci. Jak se onehdy vyjádřil jistý člen dumy: „Kdo jiný než západní cizinci mohl otrávit alkohol, po jehož požití v Rusku dennodenně umírají desítky lidí?“
Autorka je rusistka.