Holení Škromachova kníru, Starkovo spektakulární zatčení, Boratova zlotřile vtipná tisková vyjádření. Co spojuje tato tři mediální témata? Jistě, jsou ilustrací toho, jak slepě média (nejen média česká, pochopitelně, ale v Boratově případě i za­oceánská) přistupují na marketingovou hru a bez výraznější reflexivity tak naplňují zájmy poměrně snadno identifikovatel­ných hráčů. Nejzjevnější je to pochopitelně v případě kazašského kinobijce Borata – fiktivní figura (jež v rámci kampaně podporující „svou“ komedii pořádala tiskové konference a vydávala komentáře k prohlášením kazašské vlády) pronikla do elitních částí zpravodajské agendy. Novináři se zkrátka dobře bavili chytře stupidní
srandou, pročež „v zájmu dobré věci“ a s ohle­­dem na diváckou přitažlivost boratovin přehlédli, že se aktivně podílejí na průběhu jedné vcelku dobře nahozené propagační akce.

Škromachův knír a Starkovo zatčení se od Boratových vzkazů „uzbeckým buzíkům“ a „premiéru Bushovi“ na pohled liší spíše v detailech než v principu. S lehkým časovým odstupem se zvýrazňuje performativní a píárový rys obou těchto mediálních událostí, díky čemuž ani břitva pod nosem sociálního demokrata, ani kvér namířený na zlého muže nejsou o nic reálnější než Boratovo rozhořčení nad pomluvami o rovnosti kazašských žen. Fotografie Zdeňka Škromacha, jenž v důsledku „dobrácké sázky“ („nechtěl věřit“ tomu, že se jeho stranický kolega stane brněnským primátorem) přichází o svou chloubu, se mezi otvíráky dostaly stejně hravě jako Borat. Přičemž i zde jde o banální hru o mediální pozornost. To samé lze říct o policejní reality show se Starkovým zatčením – ona působivá ilustrace akceschopnosti „té naší konečně tvrdé policie“ byla médii přijata s překvapivou otevřeností (jakkoli se redaktoři v komentářích nad věcí podivovali, fotografie si přece nemohli dovolit nepublikovat…).

Borat nicméně alespoň pobaví a čutne do kuřího oka. A nepatří k mocenské elitě, legitimizující mediální kampaní svou mocenskou pozici – v jeho případě je možno leda postesknout si nad silou zpravodajského imperativu zábavnosti. Ale stranický knír a policejní zatýkání? Jak málo jsou ta témata vtipná, tak zavánějí mocí. Jednoho až mrazí.