Festival Musica Genera zve do Polska významné osobnosti volné improvizace, elektroniky, elektroakustiky či noise a zároveň zůstává přehlídkou putovní, neboť místa jejího konání se přesouvají po celém světě. Oba organizátoři, kteří jsou sami aktivními hudebníky na poli elektroniky – saxofonistka Anna Zaradny a kytarista Roman Piotrowicz – vytvářejí prostor pro setkání umělců z oblastí tanečních, výtvarných a soundartových. Slyšitelným výstupem, který vzniká pod hlavičkou Musica Genera jsou hlavně záznamy, jež se svým charakterem blíží produkci vydavatelství zaměřených na volnou improvizaci: Erstwhile, Victo, Sofa Records (viz A2 č. 22/2006).

Šelesty hluku

Na počátku koncepce MG stála zřetelně formulovaná podmínka pro každý set a na jejím konci téměř vždy precizní výsledek. Roman Piotrowicz a Anna Zaradny mají pro jednotlivá vystoupení jasný požadavek: hudebníci se mají sejít na pódiu vůbec poprvé v unikátních složeních, v originálních konstelacích, které se ještě v průběhu několika dní přeskupují. A nejen to – někdy se nároky dále zpřísňují (například každý ze tří významných turntablistů, Otomo Yoshihide, Martin Tétreault a eRikM, mohl při své seanci použít pouze jeden gramofon s jedním přidaným nástrojem, což můžeme slyšet na nahrávce Trace Cuts). A právě tento akt výběru a tvoření nových dramaturgických spojů mezi hudebníky je kreativním činem, za nímž se projevuje cit organizátorů, vedený předvídavostí, zda k sobě budou rozličné hudební koncepty, kontexty, jazyky a zvukové světy pasovat. Ačkoliv se taková pravděpodobnost bez záruky zdá být velký risk, již samotná jména jako Axel Dörner, Martin Klapper, Zbigniew Karkowski nebo Christian Fennesz napovídají, že se bude jednat minimálně o pozoruhodná setkání.

Základní dramaturgickou vrstvu festivalu můžeme ještě rozčlenit do tří výrazných sekcí. Agresivní linii zde zastupuje například pulsující atonální noise Zbigniewa Karkowského na sólovém albu attuning/attending nebo hlukové kytarové stěny Lionela Marchettiho a Emmanuela Petita, vsazené do formy dadaistické koláže s přesahy ke konkrétní hudbě (stylově heterogenní opus Docteur Kramer).

Druhou polohou, zdánlivě protikladnou ve smyslu blahoslavení ticha, je redukcionismus se silně kontemplativním charakterem. Tento přístup s dlouhými pauzami mezi jednotlivými tóny, zvuky a plochami, reprezentuje hlavně ukázněná hra Taku Sugimota, Burkharda Stangla a Christofa Kurzmana na záznamu Live in Tokyo. Klíčovým stavem je naslouchání spoluhráčům a čekání na ten správný moment, jenž si vyžádá adekvátní tón či šelest, lhostejno, zda vycházející z nástroje či přímo z hlediště a okolí. Hudební gesto muzikanta je však často (a v Sugimotově pojetí obzvlášť) na samém prahu slyšitelnosti – jako by vyjadřovalo touhu zanořit se zpět do své neexistence. Nikoliv tóny, melodie a rytmická pulsace jsou zde prvotní; jde tu o zvuk, jeho barvu či délku trvání.

Hudba bez paměti

Třetí sekci definuje široce pojímaná sonoristika. Na albu szc zcz cze zec eci cin bubeníka Ivara Grydelanda, kytaristy Ingara Zacha a obsluhovače analogových syntezátorů Thomase Lehna slyšíme hru na obvyklé nástroje v takové podobě, že jejich typicky využívané rejstříky berou za své. Trio ve svém intuitivním proudu ruchů a záchvěvů zkoumá a ohledává každý zvuk, moduluje jej a rozvíjí, aniž by se v nějaké podobě přiklonilo k jasnému rytmickému či melodickému vzorci nebo repetici. Celé album zní jak silně zpomalená detonace se všemi příbuznými procesy, které výbuch vyvolává. Bubeník Grydeland namísto opakujících se struktur vytváří na své bicí šelestivé plochy, činelové drones a polámané zvonivé rytmy, které se při nalezení pravidelného pulsu opět rozpadají do izolovaných ran. Zach hrou smyčcem na kytaru a banjo (v jistých okamžicích s uvolněnými strunami) vstupuje do Lehnova analogového mikrosvěta bublavých a drnčících zvuků se silnými rezonančními poryvy. Toto je hudba bez paměti, hudba, která k pamatování ani nevybízí, ale umožňuje něco zcela jiného – oddat se procesu tvorby a sledovat neustálou změnu jejího toku, plného jemné analýzy jednotlivostí.

Přestože label ani festival Musica Genera nemají ve světě soudobé „jiné“ hudby nijak silnou propagaci, mohou hrdě stát po boku mnoha zavedených značek. Díky své unikátní dramaturgii nabízí nový pohled na komunikaci hudebníků, kteří sahají k samotným pramenům muzikálnosti; jde vždy o hudbu profesionálů, kteří znají své řemeslo a dokonale ovládají svůj nástroj. To se může zdát samozřejmostí, pokud by se pod nálepkou improvizace a elektroniky neskrývalo velké množství diletantů, zakrývajících nedostatek talentu. Musica Genera ovšem o talenty nouzi nemá, naopak: mnohé z nich generuje a pak expeduje dále do světa.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.