Ve své nejnovější knize nazvané „Ústně více“ předložil Pavel Kosatík nejen poněkud netradiční téma, ale pracoval též s nepříliš obvyklým pramenem publicistického poznání skutečnosti. Převážně na základě soukromé korespondence, z níž kniha cituje i v titulu, se totiž pokusil nahlédnout příběh zformování a časově neohraničeného fungování takzvaných Šestatřicátníků, jak si říkali mladí literáti, kteří se v první polovině padesátých let pojmenovali podle roku narození většiny z nich.

Skupina vznikala nejprve v Praze kolem Václava Havla (v době jeho studií na gymnáziu pro pracující) a záhy i v Brně kolem rovněž gymnazisty Jiřího Kuběny (tehdy se ovšem ještě jmenoval Paukert), přičemž specifikum Kosatíkova zájmu spočívá v tom, že nešlo ani tak o uměleckou formaci stmelenou nějakým společným programem, jako spíše o volné, do jisté míry dokonce jen listovní sdružení, které se sice také někdy esteticky programově a ideově vyjadřovalo (především Havel se zkraje domníval, že by se po vzoru Jindřicha Chalupeckého ve Skupině 42 mohl stát teoretickým arbitrem kroužku), ale které vlastně nikdy nenašlo shodnou názorovou platformu. Budoucí přední české literáty totiž pojily především obdobné rodinné poměry (několik jich pocházelo z dobře postavených prvorepublikových rodin, které se po únoru 1948 propadly na dno společnosti) a z toho plynoucí snaha se prosadit, a zpočátku rovněž – navzdory vnějším okolnostem – naivní socialistické smýšlení, v mnohém odpovídající poválečnému vitalismu.

Umělecké orientace i životní osudy klíčových členů této komunity však byly rozmanité. Zatímco individuální tvůrčí cesty některých z nich měly povahu paradoxu (Havel se jako zakladatel českého absurdního dramatu ve svých začátcích rozhodně nejevil – byl považován za autora konkrétní poezie, ovlivněného Jiřím Kolářem; podobně i Kuběna, který ve své počáteční tvorbě vystřídal všemožné vlivy, prorazil posléze jako katolický básník), jiné vedly přímo: mladý básník ruralisticky-meditativního ladění Josef Topol se jaksi přirozeně stal autorem poetického dramatu z vesnického prostředí, vnímavá kurátorka moderního umění Věra Linhartová zase jakoby samozřejmě přišla s domácí variantou francouzského nového románu, svého času excentrická básnířka Viola Fischerová posléze propracovala expresivní básnický výraz a začínající přemýšlivý prozaik Pavel Švanda zase záměrné odpoetizování literárního vyprávění.

Z přátel se skupinou po jistou dobu spřízněných je třeba zmínit ještě alespoň překladatele a básníka Jana Zábranu, Marii L. Langerovou (pozdější manželku básníka Stanislava Mareše), Jiřinu Schulzovou (dceru spisovatele Karla Schulze a pozdější manželku J. Topola), a nelze opomenout ani gurua skupiny, kterým byl v šedesátých letech brněnský filosof Josef Šafařík.

Pavel Kosatík se uvedl do náročné situace, když se pokusil objektivně vyložit privátní (a teprve v druhé řadě i některé veřejné) proklamace a disputace zmiňovaných korespondentů. Snad také kvůli domněle větší než publicistické míře interpretace opatřil práci podtitulem román faktu. Aby však kniha nezůstávala víceméně v ranku biografie, musel by autor sledovat nejen peripetie uměleckých ambicí, vztahů a sexuálních orientací šestice, ale mnohem více též historicko-společenský kontext, zejména v klíčových padesátých a šedesátých letech, kdy se skupina vyhraňovala a tak či onak začínala participovat na kulturním dění. Jelikož je ale hexagram příběhů poměrně do sebe uzavřený a též proto, že jádru skupiny se podařilo prosadit bez významných politických problémů, může se totalitní režim, v jehož rámci se zápasy o nástup Šestatřicátníků odehrávaly, nechtěně jevit někdy až příliš benevolentní, a tím jaksi pomyslně vylučující například tehdejší politické procesy a koncentráky pro „nepřátele režimu“.

Vzhledem k problematice knihy ale autorovy aktivity nespočívaly pouze ve vyhledávání materiálů a v jejich historiografickém zpracování, musel přikročit i ke kritickému posuzování uměleckých a filosofických děl, které zvládl s evidentním přehledem. Mám pouze dvě drobné, leč myslím nezanedbatelné výhrady: za prvé, častým – zvláště pak dobovým – interpretačním omylem u Topolova Konce masopustu, jemuž podlehl i Kosatík (na s. 234), je, že se ve hře zobrazený konec soukromého hospodaření vykládá jako dramatikovo přitakání předúnorovým časům. Je to bohužel jinak: sedlák Král je v ději sice postavou poměrně sympatickou, avšak zastává zde princip vývojem odsouzený k zániku (!), zatímco hra fandí principům novým, jimž už soukromé vlastnictví nekonvenuje; a za druhé, podobně málo kritický se Kosatík zdá být i v případě eseje Noční můra (na s. 255), jehož si Šestatřicátníci cenili, a snad proto nezmínil, že Šafařík v textu nepřijatelně napadá ženy, označuje je za čubky a záškodníky (v souvislosti s tím možná stálo za to zaměřit se také na postavení žen ve skupině, neboť to se z textu nejeví rovnocenné postavení mužů).

Jestliže jsem upozornila, že v Kosatíkově knize jde o netradiční téma a prameny, pak musím poukázat též na užitou vyprávěcí metodu. Publicista totiž přistoupil k látce literárněji, což mu umožnilo podívat se na ni zblízka a citlivě, a i přes výhradu ke zkratkovitému zobrazení režimu je třeba ocenit podání, jímž zajistil, aby dané soukromé historie ve své jurodivosti a protikladnosti poskládaly jiný pohled na kulturní dějiny.

Autorka působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na FF UK.