Když Albert Hofmann v roce 1938 izoloval v laboratořích basilejské firmy Sandoz první vzorek substance LSD-25, jistě netušil, že stojí u zrodu nejoblíbenější psychedelické látky dvacátého století, která výraznou měrou ovlivní podobu populární kultury a spolu s ní i všech uměleckých odvětví. Tuto skutečnost si patrně začal uvědomovat až v roce 1943 při první náhodné intoxikaci konečky prstů, která posléze vedla k prvnímu řízenému psychedelickému testu LSD, provedenému společně s německým spisovatelem Ernstem Jüngerem. Po zavedení do psychiatrické praxe obliba LSD rapidně vzrostla a vrchol jeho užívání nastal v průběhu šedesátých let, kdy se masově rozšířilo a stalo se nedílnou inspirací při produkci i recepci všech druhů umění; nejvýrazněji se toto sepětí projevovalo v oblasti hudby a zvuku.

Čtyři význační improvizátoři nyní u příležitosti životního jubilea věnovali Hofmannovu (al)chemickému dílu konceptuální album Albert. V rámci tohoto plodného setkání se střetávají tři rozdílné hudební poetiky: švýcarská pianistka Sylvie Courvoisierová má zázemí v soudobé vážné hudbě a volné improvizaci, newyorská elektronická hudebnice Ikue Mori zde obsluhuje laptop, americký perkusista Mark Nauseef se zázemím v rocku a etnické hudbě ovládá širokou škálu perkusivních nástrojů a primitivní klávesy. Jako plnoprávný člen je uveden také německý hudebník a skladatel Walter Quintus, který album mixoval, nahrával a doplnil ho o jemnou vrstvu zvuku na pozadí hudby. Abstraktní elektroakustická improvizace rozdělená do deseti částí je doprovázena úryvky z Hofmannovy knihy LSD, mé nezvedené dítě, čtené samotným autorem. Tyto fragmenty – popisující jak okolnosti vynálezu drogy, tak její příběh i účinky – obsahují torzovité svědectví o směšování vědeckého charakteru jeho práce s téměř magickým rozměrem intoxikace.

Hofmannův rozvážně přednášející hlas je oblepen poklidně plynoucími hudebními strukturami, jimž vévodí nepravidelné zurčení bicích automatů Ikue Mori, cinkání i tichý cvrkot jejího laptopu, často cíleně napodobující zvuky hmyzu. Nauseefova pestrá hra, plná časovaných odmlk i náhlých dlouhých tónů, nezapře aktivní zkušenost s hrou na gamelany. Tato etnická inspirace, využívající spektrum zvuků a rezignující na pravidelný rytmus, se výborně doplňuje s preparovaným klavírem Sylvie Courvoisierové. Díky úpravě strun je zesílen jeho perkusní charakter, ale stále zde funguje spíše jako „melodický“ nástroj, vytvářející narativní linii hudby. Pianistka ve své hře zřetelně demonstruje praxi v oblasti vážné hudby – přes všechny disonantní zádrhele se do jejích improvizací občas vpletou tlumenější akordy a při troše snahy zde nalezneme i odkazy na Johna Cage. Kombinace nástrojů i hudebních východisek dává vzniknout klidnému kompaktnímu tvaru, který ovšem nepostrádá kyselinový odér neustávajícího vnitřního napětí.

Ačkoliv tato nahrávka vzdává hold otci LSD, nedá se říci, že by byla psychedelická nebo naivně newageová. Je mnohem spíše hudební realizací Hofmannových tezí a jeho osobitého pohledu na tuto drogu jako „hmotný prostředek k meditaci“, který nám pomůže otevřít nové obzory během ztracení uvnitř sebe samých.

Autor je přispěvatel časopisu HIS Voice.