Jméno Salmana Rushdieho zná celý svět, hlavně však kvůli pobouření, které vyvolal jeho román Satanské verše (Satanic Verses, 1988). Autor si od ajatolláha Chomejního vysloužil rozsudek smrti a následné dlouho­leté skrývání před islámskými fanatiky.

Širší literární veřejnost však Rushdieho poznala už roku 1981, kdy jeho druhý román Děti půlnoci (Midnight’s Children) získal Bookerovu cenu. Je to monumentální dílo: na více než sedmi stech stranách Rushdie rozvíjí příběh s prvky magického realismu, soukromé dějiny tří generací jedné rodiny, jejichž životy se prolínají moderní dějiny Indie od roku 1910 až do roku 1976. Vypravěčem je Sálim Sinai, který se stejně jako tisíc dalších dětí narodil 15. srpna 1947, kdy Indie společně s Pákistánem získala nezávislost. Každé z tisíce a jednoho dítěte je nadáno nadpřirozeným darem, všechny pak spojuje Sálimova schopnost telepatie. Čím blíže k půlnoci, tím větší nadání dítě má. Přesně o půlnoci se narodili dva. Sálim a Šiva, dobro a zlo. Sálimovými smysly, především jeho zrakem a magicky citlivým čichem, vnímáme indickou realitu, v níž se sváří to nejlepší i nejhorší z obou světů, navzájem od sebe stejně neoddělitelné jako Sálim a Šiva. Děti půlnoci jsou Rushdieho nejlepší román a jedno z nejdůležitějších děl moderní britské literatury. V roce 1993 kniha získala ocenění za nejlepší román oceněný Bookerovou cenou za prvních 25 let její existence (tzv. Booker of Bookers). Ve vynikajícím českém překladu Pavla Dominika vyšly Děti půlnoci jen jednou, v roce 1995. Náklad je dávno rozebrán, sehnat knihu v antikvariátě je takřka nemožné.

Rubrika je připravována ve spolupráci s časopisem iliteratura.cz. Další texty k tématu tamtéž.