Rytíř není nic jiného než jezdec. Hierarchie stavovské společnosti je odvozena od armádní organizace a etika rytířského stavu je pevně usazena v sedle. Mít koně, nejrychlejší dopravní prostředek své doby, vás povyšovalo nad pěšáky fyzicky i mentálně. Snaha udržet se v sedle mohla vést i ke komickým situacím, jako když si zchudlí příslušníci jezdeckého stavu v Římě před censem půjčovali koně, aby se společensky nepropadli.

Je zajímavé, že sochařsky se jezdeckou sochu podařilo zvládnout teprve v době, kdy vojenský význam koně upadal a střety mezi italskými obcemi nabývaly rituální podobu kavalkád – koňských přehlídek. Reprezentativní význam koňské skulptury se tím ovšem nijak nezmenšil, což uvidíme při srovnání s dalšími obory heraldického sochařství – orlím, lvím či vlčím. A trvá dodnes, jak dokazuje živý zájem publika o smetáček zapomenutý v břiše koně svatého Václava a Neprašovo usazení Jaroslava Haška na pivovarského poníka.

Monika Havlíčková tvoří koně subtilní. Nenesou žádnou váhu a těžko si je představit zapřažené. Jsou melancholičtí a slavnostní jako koně v průvodu na Feidiových basreliéfech. Struny jejich tanečních nohou vyžadují parket, hladkou plochu vyleštěnou do zrcadla, která kontrastuje se sametovým povrchem jejich laminátových těl. Snová lehkost těchto koní se protíná s posledními, rovněž vystavenými kresbami mladé sochařky.

Lehcí, bílí koně spíše než k rytíři v těžké zbroji s dvouručním mečem vedou naše myšlenky k tančícímu kavalírovi s pružným bodcem kordu a dobře odpružené ekvipáži. Na otázku, proč tvoří koně, Monika Havlíčková odpovídá: „Protože nejsou rytíři, co by na nich přijeli.“

Autor je překladatel.