Jsme ponořováni,

jsme omýváni vodami potopy,

jsme máčeni

až na kůži srdce.

Touha po krajině

na této straně hranice slz

není k ničemu,

touha po rozkvetlém jaru,

touha zůstat ušetřen,

není k ničemu.

K něčemu je prosba,

aby při východu slunce holubice

přinesla snítku olivovníku.

Aby plod byl pestrý jako je květ,

aby se ještě i okvětní lístky růže na podlaze

složily v zářivou korunu.

A abychom z potopy

abychom z jámy lvové a z ohnivé pece

byli stále zraněnější a stále neporušenější

vždy znovu

propouštěni

k sobě samým.

Z němčiny přeložila Věra Koubová