V hodnocení překladu Aischylovy trilogie Oresteia, k němuž v letech 2001/02 spojili síly religionista Matyáš Havrda a básník Petr Borkovec, zmínila Pavlína Šípová v Listech filologických č. 1–2/2005 též čtyři jejich předchůdce: klasické filology Hynka Mejsnara a Ferdinanda Stiebitze, právníka Vladimíra Šrámka a dramatika a básníka Václava Renče.
Autorku knih pro děti Kamilu Sojkovou (4. 3. 1901 – 15. 2. 2000), která ještě v pokročilém věku recitovala zpaměti svého oblíbeného Fráňu Šrámka, vzpomněl v Zpravodaji Šrámkovy Sobotky č. 1/2006 Josef Pavlík.
Sbírku básní Ivana Diviše pro děti Říkadla a kecadla (ed. Jan Šulc, Baobab 2004) recenzoval v Ladění č. 3/2005 Jiří Rambousek.
Osobní kontakty Bohumila Hrabala a maďarského prozaika Pétera Esterházyho, autora románu Hrabalova kniha (přeložil Milan Navrátil, Havran 2002), popisuje Marta Dršatová v Souvislostech č. 4/2005. Na pováženou je, že českého vydání Esterházyho románu, který vyšel též anglicky, dánsky, francouzsky, italsky, německy, slovinsky, srbsky, španělsky a švédsky, si u nás recenzně povšimli jen Jan Nejedlý v Knižních novinkách č. 5/2003 a Pavel Kotrla na svých internetových stránkách.
„Editorskou exhibicí“ nazval Aleš Haman v Tvaru č. 2/2006 knižní soubor lektorských Posudků Jana Lopatky (ed. Michael Špirit, Torst 2005).
Řeč Jiřího Holého při smutečním rozloučení s Miroslavem Červenkou (5. 11. 1932 – 19. 11. 2005) otiskl bulletin Obce spisovatelů Dokořán č. 36 (prosinec 2005).
Románovým dílem Oty Filipa se v Protimluvu č. 3–4/2005 zabývají Jan Kubica a Martin Pekárek.
Vzpomínky Lenky Reinerové na válečná léta prožitá v Mexiku pod patronací Egona Erwina Kische nabízí 1. letošní číslo Listů.
Jako „knihu, kterou byste neměli přehlédnout“ doporučil Jaroslav Med v příloze Katolických novin Perspektivy č. 3 z prvního únorového týdne Půlnoční deník Gertrudy Goepfertové (Triáda 2005).
Rozhovor s loňským laureátem Státní ceny za literaturu Pavlem Bryczem připravil pro první letošní dvojčíslo libereckého knihovnického časopisu Světlik Jan Šebelka.
Knížku povídek Jiřího Berky Ve znamení Ryb (Brno, Petrov 2004) recenzoval v kulturní příloze Kam brněnského přehledu Kam v Brně... č. 2/2006 Ladislav Soldán.
František Knopp
Polsko
Varšavský týdeník Polityka vychází od roku 1957 a má historii zvláštní, jako je zvláštní polský typ komunistického režimu, i mnohé aspekty vývoje po roce 1989. Polityka měla představovat kulturnější tvář PSDS a její někdejší dlouholetý šéfredaktor Mieczysław Rakowski patříval k mocenským vrcholům. Ovšem byl čtivý, vyzráli v něm i novináři z pozdější opozice, nepřipojoval se k mnohým oficiálním štvavým kampaním včetně asi nejhnusnější, antisemitské z roku 1968. Také zabydlení v nových poměrech je sympatické – dodnes patří sám sobě, díky čemuž nezná časté výměny šéfredaktorů, kolísání orientace, tápání, jak daleko zajít v bulvarizaci. I privatizace je sympatičtější, než známe z domova: týdeník, který nepřekonala vlivem či kvalitou třeba polská mutace Newsweeku, vydává družstvo novinářů.
Také inteligentní týdeník dbá, aby neunavoval čtenáře nadmíru, ale pustil se do zajímavého experimentu. Je jím nová, zatím úspěšná příloha Niezbędnik inteligenta (přeložme pomocí v češtině vzácného, ale vyskytujícího se slova: Nezbytník vzdělance), která si dopřává delší rozhovory i eseje o filosofických, politologických, psychologických a jiných otázkách. Dbá, aby to byla témata, „o nichž se hovoří“, ale na vhodně zvolené úrovni: vzdělanec, který málo čte náročné knihy mimo svůj obor, si ujasní, co je to třeba ten střet civilizací či konec dějin... Polityka přidala 18. února další přílohu Pomocnik historyczny; slibuje, že bude-li zájem, vznikne z ní čtvrtletník. Historikové nebo specializovaní novináři se v něm věnují tématům málo známým, ale i takovým, z nichž zůstala v povědomí snůška klišé. Ani polskému čtenáři není zbytečné připomenout, čím byl májový převrat vedený Józefem Piłsudským (1926). Byl to převrat zvláštní: nekonal se ve jménu jasné ideologie, nebyl nacionalistický, konal se ve jménu „sanace“ státu (a že bylo co sanovat!). Piłsudski byl veden ušlechtilými pohnutkami, nezničil dosavadní státní strukturu, nebyl neomezeným diktátorem, a přece místo ozdravení vedl puč k degeneraci demokracie. I když to autor přímo nesugeruje, text zapadá do polských debat zcela aktuálních. Další témata: formování Blízkého východu po rozpadu osmanské říše; běloruská identita (polsko-běloruský spisovatel Sokrat Janowicz); výsadky do okupovaného Polska; jak se vyrovnávala polská diplomacie s nacistickým požadavkem na exteritoriální koridor do Gdaňska; Coco Chanel v dějinách odívání; vynalézání televize. Jedno pojednání by zapadlo do našich debat o právní regulaci prostituce: ukazuje, jak byly ony služby regulovány ve třech někdejších záborech, ruském, pruské a rakouském, rozděleného Polska. Patrně s tím impéria v čele s vladaři z Boží milosti měla menší problém než naše liberální demokracie (ač císařovna Zita byla polními bordely pobouřena). A občas si připomenout banalitu, jak je to s údajným stálým úpadkem mravů složité, neškodí. Nezbytník je optimistický úkaz: populární týdeník zkouší, zda nelze získat čtenáře – náročnější četbou.
Václav Burian