„Vyzáblé štěňátko“ se narodilo v Kanadě roku 1982. Naučilo se řadu kousků, zestárlo a nakonec pošlo žalem v požehnaném věku čtrnácti let, když se z heroinového tripu nevrátil jeden z jeho páníčků, basista Rudolph Goettel. Po téměř deseti letech si zbývající dvojice cEvin Key a Nivek Ogre pořídila roku 2004 psí mládě znovu. Nového podvraťáka učili chodit na noviny a on si je brzy při vykonávání potřeby začal číst. A nestačil se divit; psalo se tam o „rezidentovi z buše“ (možná je to křovák, možná křivák), prý šéfuje velkým Spokojeným státům a momentálně si jel rozbít do Hafgánu stan a pak i do Ráku jen proto, že tam mají velké roupy. Nejradši by takového člověka pokousal, a tak začal alespoň hlasitě štěkat.

Skinny Puppy vydali výbornou comebackovou desku The Greatest Wrong of the Right (2004), čili „to nejhorší z pravice“. Navzdory jejím kvalitám byla řada posluchačů pohoršena uhlazeností zvuku. Fanoušci mluvili o nežádoucím vlivu Ogreho vedlejšího projektu Ohgr, jenž je v daném žánru (EBM) až příliš popový. Jako argument používali skutečnost, že do nových Skinny Puppy byl z Ohgr přetažen producent a kytarista Mark Walk. Na ostatní přívržence naopak působil samotný fakt, že podvyživená Lassie se vrací, jako zázrak.

Ať už muzikanti ze Skinny Puppy nespokojené hlasy z řad svého obecenstva poslouchali či nikoliv, aktuální album Mythmaker je opět mnohem neučesanější a pestřejší. Je však třeba podotknout, že se nejedná o návrat do osmdesátých let. Ačkoliv se nelze vyhnout paralelám s minulostí, kapela skutečně začala novou kapitolu v nové době a dle toho se musí vyvíjet, aby předešla trapnosti.

Skinny Puppy nikdy nedělali všechen ten hluk prvoplánově. Dřív se skupina zabývala například ekologií a vivisekcí, v jednadvacátém století se jim dostalo na mušku jedno z nejožehavějších politických témat současnosti. Název desky má označovat právě amerického prezidenta Bushe, jenž vytváří mýty, aby před veřejností obhájil svá politická rozhodnutí. Nejpatrnější je tento náhled v úvodní skladbě Magnifishit, v níž se Ogre jakoby Bushovými ústy chvástá: „Jsem nesporný bůh…jsem velkolepý pán toho všeho…“

Mýtus je „příběh“, který se nikdy skutečně nestal a zároveň je věčný; obdobně tak na sděleních amerického prezidenta je máloco pravdivého, ale z pozice nejmocnějšího muže planety se to v určitém slova smyslu stává reálným. Myšlenková hyperbola konceptu zůstává velmi silná, ale bohužel ne všechny skladby ji kvalitou dosahují. Vrstevnatá Pedafly jistě ano, stejně tak akustickou kytarou uvozená  Jaher, ale například závěrečná Ugli je na Skinny Puppy dost přímočará až tupá.

Hlavním tvůrcem hudební, respektive zvukové složky byl vždy cEvin Key. Prošel si dlouhou cestu technologického vývoje na poli digitálního nahrávání a zároveň dospíval k jakési industriální obdobě logické aranže. Zdálo by se, že takové zkušenosti a talent budou ve spojení s moderním hudebním softwarem pracovat zkrátka ideálně. Odpověď si posluchač může najít v Keyově děkovném seznamu uvnitř obalu k CD. Vedle sebe jsou tam uvedeni zesnulý Robert Moog, průkopník zvukové syntézy, a jméno firmy Native Instruments, což je jeden z předních výrobců softwarových nástrojů. Obě zmíněné entity otevřely prostor experimentu, přičemž Moogovy vynálezy daleko víc předpokládaly hudební nadání. Programátoři z Native Instruments a jim podobní umožnili tvorbu diletantům a rozšířili možnosti elektronických umělců – ovšem za určitou cenu. Z nahrávek se vytrácí atmosféra toho, jak člověk krotí stroj, aby jej přinutil zahrát hudbu podle jeho představ. Mizí onen tajuplný nádech cyberpunku, který speciálně ke stylu s názvem Electronic Body Music patří: takový ten zvuk, slovy klasika, „jako když kus masa pleskne o zem“.

Autor je hudební publicista.