Před novým Královským muzeem v historické čtvrti Ueno v Tokiu se již od časných ranních hodin vlní nekonečná fronta. Pořadatelé s megafony informují čekající, že na vstup do muzea budou muset čekat přinejmenším tři hodiny. Mrzne. Emigrace z fronty je ale minimální: lidé tu totiž čekají na „Centennial Exhibition of Salvador Dalí“ – na obrovskou výstavu těch nejslavnějších obrazů španělského malíře.
Vstupenky do Královského muzea (Ueno Royal Museum) jsou na světové poměry velmi levné – zhruba 11 dolarů. Výstava zahrnuje Dalího tvorbu od mládí až po poslední etapu, stejně tak jako desítky historických fotografií z jeho tvořivého i rodinného života. V přilehlém obchodě se prodávají plakáty, pohlednice, knihy a filmy o Dalím, šálky na kávu a propisovačky s názvem výstavy. Všechny předměty jsou vyrobeny s velkým vkusem.
Fronta před muzeem je různorodá. Nechybějí v ní elegantně oblečené sekretářky, muži, které bychom asi označili za manažery, ženy, studenti, důchodci a dokonce ani, soudě podle nedbalého zjevu, umělci.
Dalího výstava samozřejmě není jedinou důležitou uměleckou událostí ve městě. Jen několik minut chůze od Ueno Royal Museum pořádá Národní muzeum obrovskou výstavu Poklady Národního čínského muzea, která obsahuje i archeologické skvosty vytvořené několik tisíc let před naším letopočtem. O pár kroků dál, ve Vědeckém muzeu, běží výstava z Britského muzea a jeho egyptské sbírky. Otvírá se také nová a důležitá výstava maorského umění z TePapa muzea ve Wellingtonu na Novém Zélandu. A to vše je jen „špička ledovce“. Obyvatelé Tokia jsou zvyklí na to, že ve městě probíhají paralelně desítky světových výstav, koncertů, seminářů a divadelních představení. A zdá se, že jeho občané nemají umění nikdy dost: letos se ve čtvrti Roppongi otevře již třetí obrovské muzeum moderního umění na území tohoto velkoměsta! Tokio je prostě jednou z největších, nejbohatších a nejvzdělanějších metropolí světa. Velké výstavy a umělecká představení jsou tu samozřejmostí, stejně tak jako jsou samozřejmostí v Paříži, Londýně či New Yorku.
Jenže podobně nabitý kulturní program mají i jiná velká japonská města. Ve stejnou dobu, kdy lidé stáli v Tokiu ve frontě na Dalího, otevřelo město Nagoja (čtvrté největší japonské město po Tokiu, Jokohamě a Ósace) brány jednoho ze svých muzeí – Nagoya City Museum – obří výstavě z Ermitáže v Petrohradu. V Aichi Art Center (což je obrovská stavba v centru města) zase nabízeli svým návštěvníkům výstavu obrazů francouzského malíře-celníka Henriho Rousseaua. Mimochodem, Aichi Art Center byl po léta domovem jedné z největších sbírek obrazů a kreseb kontroverzního německého malíře Otto Dixe. Ale ani velká města nemají v Japonsku patent na kulturu. Raritou této ostrovní země je, že téměř každé městečko, každá oblast, často dokonce každá vesnice má své muzeum nebo přinejmenším výstavní síň. Jen během svého krátkého posledního pobytu jsem tak měl možnost navštívit představení Varšavské opery ve městě Nagasaki, moskevský balet v Yokkaichi (prefektura Mie), či zhlédnout výstavy velkých evropských impresionistů ve městech na jihu země, jejichž jména zřejmě v Česku nikomu nic neřeknou.
Státní podpora
Japonsko dnes není jen jednou z nejbohatších zemí na světě, nýbrž i zemí s nejmenším rozdílem mezi bohatými a chudými. Jde o zásadně egalitární, téměř „socialistickou“ společnost. Japonsko ve svých městech téměř nezná extrémní chudobu (fenomén bezdomovců je tu ryze kulturní a psychologický fenomén, nikoliv ekonomický či sociální problém). Neexistují tu též bohaté a chudé regiony či oblasti. V době ekonomické stagnace či krize vláda místo toho, aby „utahovala řemen“, naopak utrácí miliardy dolarů na sociální a veřejné stavby, snaží se hospodářství oživit, vytvořit nová pracovní místa a zmenšit dopad krize na většinu svých občanů. To se odráží i v podpoře kultury.
Japonský předseda vlády Noboru Takešita koncem osmdesátých let nabídl velkým i malým městům na území celé země miliony dolarů na kulturní a sociální vývoj. Šlo o program s názvem „Hurusato-Sousei--Jigyo“ (volně přeloženo „práce na znovuzrození našich měst“). Většina měst z těchto fondů vybudovala muzea, koncertní síně a kulturní střediska, jiná investovala do tradičních lázní s minerálními vřídly, do veřejných parků a ploch.
Gauguin nebo camembert
Obyvatelé Japonska jsou známí svou posedlostí vším, co se pokládá za světový znak kvality, ať již jde o luxusní dámské kabelky pařížských a milánských firem, francouzské víno, britské a německé automobily či Uneskem vyhlášené „World Heritage Sites“: budovy, města a přírodní krásy, jež se pokládají za „dědictví lidstva“. Milují též vše, co se zrovna vejde do definice „velkého umění“, ať už jde o Berlínskou filharmonii, o obrazy z Louvru či Ermitáže, o francouzský impresionismus či o sochy čínských bojovníků z města Xi-An.
Kritici japonské společnosti často ironicky mluví a píší o tom, že vlastně ve skutečnosti vůbec nejde o lásku k umění, nýbrž o posedlost vším, co je „prestižní“, ať už je to Gauguin nebo camembert, Channel či Monet.
Móda samozřejmě hraje v Japonsku velmi důležitou roli. A umění je tu, stejně tak jako v Koreji, v Singapuru a stále větší měrou také v Číně, nyní opět v módě. Bohaté asijské země se zřejmě přejedly spotřební kultury: obchodních domů a obřích nákupních středisek. Znovuobjevily „krásu“ a „duchovno“. Koncertní síně a muzea se stávají opět místy, která chce vzdělaná vrstva Japonců vidět, ale zároveň zde i být viděna. A v elegantních kavárnách dnes není zrovna vhodné prohlásit: „poseděl jsem do tří do rána v barech na Ginze a pak mě kolegové odnesli domů“; daleko větší úspěch bude mít mimochodem pronesené „navštívil jsem koncert Vídeňské filharmonie“.
Do jaké míry jde u obyvatel japonských ostrovů při všem tomto zaujetí o lásku ke kvalitnímu umění či o snobismus, je těžké posoudit. Faktem však je, že u japonského publika nacházejí mnohá evropská, americká a asijská muzea vděčné přijetí. Světově proslulé divadelní skupiny a orchestry navštěvují koncertní síně desítek, možná stovek japonských měst. A tato kulturní výměna a touha pochopit jiné kultury má vždy pozitivní vliv na společnost. S výjimkou Londýna je Evropa v tomto zájmu o „okolní svět“ za Japonci pozadu. Snad jediné, co se přitom dá japonskému publiku skutečně vyčíst, je posedlost „uznaným“ uměním a relativní nezájem o nové proudy, o avantgardu.
V nekonečné frontě na Dalího výstavu jsem se zeptal své sousedky, zda si myslí, že tři hodiny čekání na mrazu na kulturní zážitek opravdu stojí za to. „Ale samozřejmě,“ opáčila. „Obdivovala jsem Dalího po léta z knížek a fotografií a teď jeho obrazy uvidím na vlastní oči. A možná jednou navštívím Dalího muzeum ve Figueros. Je sobota. Alternativou by bylo jít do kina, číst si nebo jít nakupovat. I kdybych tu tedy ve frontě strávila celý den, stejně by to za to stálo, nemyslíte? Člověk promarní každý den tolik hodin. Ale vy jste určitě Dalího obrazy již viděl?“ Řekl jsem jí, že ano, viděl jsem jeho obrazy v Paříži a v New Yorku, dokonce i ve Figueros. Přišel jsem se sem vlastně podívat především na tu frontu. A to, že je tak dlouhá, mě moc potěšilo. „To je vskutku excentrické,“ prohodila s uznáním a s radostí, že bude mít možnost vyprávět kamarádkám nejen o Dalím, nýbrž i o dalším pološíleném cizinci.
Autor je šéfredaktor tiskové kanceláře Asiana, spoluzakladatel nakladatelství Mainstray Press, americký romanopisec, novinář a filmař.
Pracuje a žije v Asii a Jižním Tichomoří.