Ad Nejistá budoucnost minulosti (A2 č. 13/2007)

Historik Jiří Vančura v úvodu svého článku o připravovaném Ústavu paměti národa píše o „nové státní doktríně, která odstraňovala zastaralé pomníky a stavěla jiné, odpovídající přepisovaným dějinám“. Jeho výklad dějin padesátých let není v našem prostředí neobvyklý. Stejně jako drtivá většina veteránů české historické vědy ani Jiří Vančura doposud nepřinesl svou jistě cennou osobní zkušenost se zneužíváním nejen historické vědy pro potřeby vládnoucí politické strany před Pražským jarem. Vyzývá přitom ke zkoumání pestré palety nástrojů, s jejichž pomocí státní moc ovládala společnost. Přimlouvá se za využívání různých typů pramenů, „včetně osobních svědectví“. S tímto názorem jistě nelze než souhlasit.

Z článku ale není jasné, proč Jiří Vančura podezřívá historiky, kteří budou případně pracovat v Ústavu pro studium totalitních režimů (jak je nově nazýván v předloženém komplexním pozměňovacím návrhu původní Ústav paměti národa), že budou postupovat jinak. V článku pouze cituje jeden vytržený výrok Pavla Žáčka o „pravdivosti“ dokumentů StB v souvislosti s kauzou herce Jana Kanyzy (mimochodem byl nakonec soudem označen za „vědomého spolupracovníka StB“) – citovaný historik ovšem přece napsal řadu monografií, kde jasně doložil svou kvalitní kritickou práci s historickými prameny. O nich se však čtenář od Vančury nic nedozví.

Hodnotu Vančurovy argumentace velmi snižuje skutečnost, že vychází ze starého znění návrhu zákona o Ústavu paměti národa. Vládní koalice ovšem již řadu dní před otištěním článku předložila prostřednictvím Strany zelených komplexní pozměňovací návrh (včetně nového znění Vančurou kritizované preambule), který vznikl po diskusi s archivní správou. Text je každému k dispozici na stránkách Poslanecké sněmovny. Komplexní pozměňovací návrh hovoří o tom, že stávající Archiv bezpečnostních složek bude i s dokumenty, které spravuje, součástí nové autonomní instituce. Z článku by přitom nepoučený čtenář mohl mít pocit, že vzniká nová instituce, která bude zaměstnávat výhradně historiky. Ve skutečnosti se ale uvažuje přibližně o padesáti osobách, které by měly mít za úkol nejen historické bádání, ale také zaznamenávání životních příběhů pamětníků, přípravu výstav, spolupráci se školami a zahraničními partnery. Většinu zaměstnanců nového ústavu budou ve skutečnosti tvořit archiváři, kteří jistě budou spravovat vedle jiných písemných pramenů také zaznamenané osobní vzpomínky historiků na komunistický režim.

Za pokleslý je pak možné označit Vančurův argument o „nejednom dobrém bydlu“ pro „funkcionáře“ (ve skutečnosti správní radu) nového ústavu. To by snad neměl mít levicově orientovaný historik zapotřebí.

Petr Blažek, vedoucí historického oddělení Archivu bezpečnostních složek