Za Egonem Bondym

Kdo byl Egon Bondy? Něco nám o tom napovídá bezradnost hlasatelů oznamujících jeho úmrtí v českých sdělovacích prostředcích. Snad nejčastěji zazníval přívlastek „nezařaditelný“, občas si někdo vzpomněl na „totálního realistu“, ba i na „marxistu levého“, málokterá relace opomněla zmínit Bondyho kontakty s StB, jakkoli o nich doposud nebylo téměř nic publikováno, jakkoli nebyl nikdy z ničeho konkrétního obviněn, snad až na to, že při výsleších „příliš mluvil“.

Egon Bondy se jakožto Zbyněk Fišer narodil v Praze v rodině legionářského důstojníka. Své dětství prožil v pražském Podolí, rodina byla slušně situovaná, byl jedináček, hýčkané dítě, navíc, jak se mělo záhy ukázat, dítě mimořádně nadané, neobvyklé. Matka mu umírá za války, bylo mu tehdy třináct. Zbyněk již za války začíná chodit na novoměstské gymnázium v Ječné ulici, a právě tam, jak tomu ostatně bývá, dochází k prvním určujícím setkáním. Setkává se zde s Ivo Vodseďálkem, s Karlem Žákem, se Zdeňkem Mlynářem. Záhy nabývá jistoty, že je básník, že se chce stát básníkem, soustřeďuje se na levicovou avantgardu, na marxisticko-surrealistickou vizi revoluce netoliko společenské, ale rovněž duchovní, kulturní. Fišer píše, účastní se dobových diskusí, polemik, shromažďuje kolem sebe své vlastní „vyznavače“. V roce 1948 se mu stává otcovským přítelem levicový, antisovětsky orientovaný historik a publicista Záviš Kalandra, který mu teprve otevírá oči. Setkává se tehdy též s první femme fatale svého života – s Janou Krejcarovou, s níž také na počátku roku 1949 vydává své básně ve svém prvním samizdatu, ve sborníku Židovská jména, z jehož titulu je možno odvodit i zrod básníka Egona Bondyho. Fišer-Bondy je šokován obludností k nám importovaného sovětského „socialismu“, jenž se tehdy vyznačoval i antisemitismem. Jeho víra se hroutí, svět se před ním mění, surrealistický elév Fišer se stává samizdatovým, oficiálně neexistujícím básníkem Egonem Bondym. Zlom v jeho poetice nastává však až v roce 1950, kdy, ovlivněn zřejmě do jisté míry Jiřím Kolářem, avšak ještě před svým setkáním s Bohumilem Hrabalem, přichází s poetickým programem tzv. totálního realismu, jenž byl v jádře radikální negací surrealistické obraznosti. Básník toliko dovedně nastavuje dobovým reáliím zrcadlo, v němž je jejich „křivá huba“ prostě patrnější. Před pár lety upozornila rakouská bohemistka Gertraude Zandová, že tento Bondyho výchozí poetický program vlastně velmi dobře koresponduje s tím, čemu o něco později za sebe začal Bohumil Hrabal říkat „nerozlišující pozornost“. Jde o skutečnost jakoby očima dítěte viděnou, o jakoby reflexe dítěte, které je ještě neschopno hierarchizovat tak „dobře“ jako dospělí, a spolu s blázny a všemi prosťáčky božími je proto také nemožné je za tuto „neschopnost“ jakkoli trestat.

Bondy si sice nepochybně něco ze svého totálně-realistického období ponechává po celou dobu své tvůrčí kariéry, avšak rozhodně jej není možno považovat za nějakého setrvalého „totálního realistu“. Je příliš jat surrealistickým kouzlem neuvěřitelna, fantasmagorična, kouzlem obludnosti, navíc je tehdy příliš mlád na to, aby se spokojil jen s jedním novátorským pokusem. V témže roce 1950 si Bondy osvojuje též poetiku tzv. trapnou, již razí jeho přítel a kolega Ivo Vodseďálek. A zde teprve se oba tito básníci dokážou snad nejradikálněji vymanit z pout literatury tradiční i avantgardistické: absence pointy, text-šok, důsledek snahy zbavit se jakéhokoli moralizování, bezděčná odpověď na otázku, jak by asi mohla poezie vypadat poté, co budou básníci důsledně „brainwashingováni“. Zde si dadaisté přes Bondyho a Vodseďálka podávali ruce s budoucími popartisty, s minimalisty, s tvůrci konkrétní poezie. Bondy však jde dál, objevuje kouzlo primitivistické poetiky, stylizace básně do výpovědí opilcových, výpovědí člověka na dně, jímž se také na příštích deset let de facto stává. Teprve verše ze sbírky Ožralá Praha z roku 1951, kterou tehdy vydává v samizdatové edici Půlnoc spolu s desítkami dalších svazků a svazečků poezie i prózy, měly mocně inspirovat jeho budoucí přátele z české undergroundové komunity let sedmdesátých.

Bondy však není spokojen ani s těmito tvůrčími možnostmi, které pro sebe vydobyl. Začíná intenzivně studovat filosofii, zejména indickou a čínskou, silný vliv má na něj tehdy např. František Drtikol. Jedním dechem však studuje též Marxe, Hegela, Nietzscheho, evropskou antiku, křesťanskou mystiku –  ovšem stále znova a znova nachází inspiraci v moderní evropské literatuře, v čemž si jistě dobře rozumí zejména s Hrabalem. V polovině 50. let vnáší Bondy do svých textů filosofická témata, píše jakési básně-meditace, básně-traktáty, texty spíše úvahové, myslivé. Jeho zájem o filosofii jej nakonec donutí udělat si konečně maturitu (1957), neboť jeho touhou nyní je studovat filosofii na univerzitě, což se mu také nakonec v roce 1958 zdaří. Studuje ovšem večerně, pracuje přitom jako noční hlídač v Národním muzeu, nachází nové přátele, píše svá filosofická pojednání a konečně též začíná – ovšem jen pod svým vlastním jménem – publikovat. V roce 1963 debutuje statí Buddhova filosofie, jež byla otištěna v Dějinách a současnosti, o rok později vydává svou studii o tzv. malých sókratovských školách ve Filosofickém časopise, vycházejí mu další stati i recenze, ovšem nejvýznamnější událostí v této periodě jeho tvůrčího psaní se stává vydání jeho zásadní filosofické práce Útěcha z ontologie (Academia, Praha 1967), jíž se stal pro některé respektovanou, ba uctívanou, pro jiné poněkud zlověstnou, ba pohrdanou postavou české filosofie.

Přichází rok 1968, Bondy, ovšem stále jen jako Zbyněk Fišer, se kontaktuje s tehdy předními západoevropskými osobnostmi tzv. Nové levice, ale i tzv. Frankfurtské školy – s Rudi Dutschkem, Herbertem Marcusem a především pak s Erichem Frommem, s nímž si několik let korespondoval a jehož jedno dílo tehdy též přeložil (Budete jako bohové, tiskem až 1993). Vydává též svou buddhologickou studii (Buddha, Orbis, Praha 1968). S Petrem Uhlem a s hrstkou dalších se kriticky staví vůči tehdejším reformním „komunistům s lidskou tváří“ a pokouší se v Československu agitovat pro marxistickou protisovětskou, tehdy zejména maoistickou levici: ovšemže bezúspěšně, jeho hlas je v té době přehlušen hlasy dobovějšími a též řevem sovětských okupačních tanků a letounů.

Na počátku sedmdesátých let je Bondy-Fišer zase téměř zcela osamocen. Počíná se éra husákovské „normalizace“, svou filosofii ani jako Fišer už publikovat nechce a ani nemůže, jako Bondy ani v liberálním osmašedesátém nevydal ani řádku. Je z něho invalidní důchodce, byť teprve čtyřicetiletý, člověk zbavený možnosti dosáhnout úspěchu a společenského ohodnocení, ostatně tak jako stovky a tisíce ostatních. Bondymu byl však vždy jakýkoli defétismus cizí. Své obžaloby křičí například v básnických sbírkách Deník dívky která hledá Egona Bondyho z roku 1971 či v Zápiscích z počátku let sedmdesátých (1972). Tehdy je pro něj určující setkání s Ivanem Martinem Jirousem, jenž jeho dílo zprostředkovává rodící se undergroundové komunitě, zejména pak skupině Plastic People, která je jeho básněmi nadšena a záhy je zhudebňuje. Tehdy se započíná snad nejšťastnější Bondyho tvůrčí období, byť vlastně jen pár let trvající. Bondy je okouzlen tím, že jeho poezii oceňují lidé o generaci mladší, je inspirován životem v podzemním společenství, zde konečně se stává legendou vskutku živoucí. Píše a v samizdatu vydává sbírku za sbírkou. Začíná však psát též prózy, z nichž nejslavnější a nejpopulárnější je jeho antiutopie Invalidní sourozenci (samizdat 1974, tiskem poprvé v Torontu v Sixty-Eight Publishers 1981). Bondy se tehdy účastní undergroundových koncertů, festivalů, recituje na nich, ba i zpívá, Jirous k jeho pětačtyřicátinám sestavuje první undergroundový sborník poezie Egonu Bondymu k 45. narozeninám (1975), první, ovšem v zahraničí vydaná deska Plastiků nese na Bondyho počest název Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (London – Paris 1978).

Přichází však rok 1976, kdy husákovským „normalizátorům“ konečně s podobnými hrátkami dochází trpělivost. V souvislosti s procesem s Plastiky a spol. je Bondy vyslýchán policií, tehdy je opět na dně. Teprve nedávno byla zveřejněno, že Bondy v prosinci 1976 Chartu 77 skutečně podepsal, že však jeho podpis odmítl akceptovat jeden z předních organizátorů Charty – Jiří Němec. Během následného policejního teroru, v době oné zlopověstné estébácké akce „Asanace“, se Bondy opět stahuje do soukromí, avšak se svými undergroundovými přáteli komunikuje i nadále. V roce 1979 je jedním z inspirátorů zrodu prvního undergroundového časopisu Vokno, v roce 1977 se pouští do obrovského projektu psaní vlastních dějin filosofie (Poznámky k dějinám filosofie, 14 smz. sešitů z let 1977–89, tiskem v šesti svazcích 1991–1997), účastní se u Vodrážků bytového semináře prof. Machovce, píše dál.

Ve druhé polovině se Bondy stává již jakýmsi živoucím undergroundovým klasikem, k němuž do jeho bytečku v pražské Nerudovce chodí celá procesí mladých undergroundových básníků, ale i jeho disidentských vrstevníků. Občas je tam možno potkat i Václava Havla. Po roce 1985 publikuje Bondy intenzivně na stánkách Vokna, Revolver Revue, uplatňuje se nověji též jako publicista, polemik, recenzent, šíří se však tehdy kolem něho i jakási aureola nedotknutelnosti, která provokuje k narušení. Bondyho ostře vyhraněné postoje v tehdejších undergroundových, disidentských, chartistických polemikách jsou dnes již asi poněkud nepochopitelné a je na historicích, aby je pomohli vyjasnit.

Přichází listopad 1989, Bondy ve svém venkovském tuscullu v Telči spoluzakládá Občanské fórum, avšak velmi záhy je z politického vývoje rozčarován. Již v roce 1990 publikuje kritické výtky vůči svému někdejšímu příteli Václavu Havlovi, v době populární skandalizace všeho „komunistického“, jíž ovšem konjunkturálně využil kdejaký kolaborantský čecháček, je Bondy dokonce ochoten nabídnout své služby i KSČ. V Praze pobývá na počátku devadesátých let stále méně často, přichází o řadu svých bývalých přátel, kteří mu jeho novou radikalizaci nedokážou tolerovat a vyčítají mu – ať již oprávněně či neoprávněně – i leccos z jeho minulosti. Posléze dostává Bondy nabídku z Bratislavy, kde začíná působit na univerzitě jako hostující profesor: přednáší zde pak po léta orientální filosofii i své pojetí marxismu. V Praze mu nikdo nic podobného nenabídl, a když došlo k rozdělení Československa, v Bratislavě již dlouhou dobu působil, nepřestěhoval se tedy na Slovensko „na protest“ proti tomuto rozdělení, jak hlásá další žurnalistická legenda.

Nastává poslední Bondyho tvůrčí období. Několik dalších filosofických esejů, pár dalších básnických sbírek, avšak po roce 1994, kdy v Bratislavě umírá Bondyho životní družka, paní Julie, je to už jen hrstka básní. Od roku 1995 pak básník Bondy již trvale mlčí. Ještě několik dalších próz napíše a vydá, avšak často je zavalen pracemi na korekturách svých dřívějších knih, ubíjen lecčíms dalším. V Bratislavě nachází sice pár nových přátel, avšak po smrti své Julie se stává už spíše jen jakýmsi stínem svého bývalého kouzla. Více a více se stahuje do ústraní.

Devátého dubna 2007 odešel Egon Bondy tam, kde, jak můžeme věřit, jak předpověděl v Invalidních sourozencích, „řvou nyní nadšením všichni vikingové s lebkou rozštípnutou sekyrkou, utopení v oceánu či na proveze skončivší, pějí všichni básníci, co jich kdy bylo – neboť na výsostech básník básníka pozná a miluje ho –, pronášejí chvalořečení nečetní, zato však kapitální filosofové v čele s brankářem známého fotbalového klubu Arsenal Karlem Marxem, křičí všechny labutě a nebeští jeřábi, na nich poletují mí přátelé Lao-c’ a předseda Mao, takže hlahol na nebesích se v touž chvíli bude slívat s kapelou Plastiků v jednu jedinou nedokončitelnou symfonii...“.

Autor je editor, redaktor a pedagog.