O squattingu, ale bez života

Vlastimil Růžička vydal na první pohled vcelku obsáhlou publikaci o squattingu, a mohl tak zaplnit místo, jež bylo doposud prázdné. Myslím ale, že se mu to tak úplně nepovedlo.

Přestože má publikace 200 stran, autorova psaní zde není ani půlka. Čtenář se musí prodírat například články z dobového tisku, jejichž vypovídací hodnota je takřka nulová, a nejrůznějšími přetištěnými texty, které se sice vážou ke squattingu, ale mají ryze teoretický charakter a vedle reality oživených domů působí vysloveně neživotně. Vkrádá se otázka, kolik z té knihy patří jejímu autorovi. Naturel těch, kdo se drží hesla „Obsaď a žij!“ nebývá zpravidla ve slovech, ale v činech. Pokud se chce člověk něco dozvědět, nemá takřka žádné materiály, natož knihy (až na publikaci Romana Laubeho o Ladronce a několik autonomních tiskovin), a musí mluvit s těmi, kteří mají co říct. Růžička si nevybral špatně, ale ptal se málo těch, kteří ve squatech skutečně žijí. Nesmyslně tak opomněl vlastní komunitní život squatterů a vše, co s sebou nese. Ten totiž zůstává kdesi v pozadí, stejně jako autorův terénní výzkum, jenž by dle mého měl být hlavní osou knihy. Získat názory samotných squatterů včetně zkušeností, které nutně přináší existence v „dočasných autonomních zónách“, by jistě bylo o dost přínosnější a mohlo by také vést k novým závěrům. Pokud něco takového v knize je, jde o část věnovanou squatu Milada, ale i zde jsou jen dva větší rozhovory, doprovázené několikařádkovými názory místních squatterů. Nelze poznat, proč se autor vyptává takřka jen na politické pozadí a vůbec ho nezajímají mezilidské vztahy uvnitř squatů a běžný život v nich. Squat je přitom jasným sociálním experimentem, jenž si zaslouží být zkoumán nejen jako politický protest svého druhu nebo řešení bytové situace, ale také jako laboratoř žití, které je odlišné od života většiny. Titul knihy sice prozrazuje, že autora zajímal převážně politický aspekt věci, ten je ale neoddělitelný od praktické podoby žití ve squatech. Výsledkem jsou odpovědi, jež jako by byly opsány z nějakých prohlášení a manifestů – což dle Růžičky v řadě případů opravdu jsou.

Zase ten extremismus

Zhruba čtyřicet úvodních stran má být jakýmsi politologickým vymezením fenoménu obsazování neobydlených domů, ale čtenář se občas neubrání dojmu, že jde spíše o již tradičně nekončící vymezení slova „extremismus“. Slova, které snese vše. Ještě navíc s výraznou pomocí citací a častým opakováním téhož. Právě tato část, jež je jako jediný souvislejší text autorovým dílem, zabolí svou beznázorovostí, která je patrná i v navzájem si odporujících stanoviscích. Jako by tance kolem extremismu autora zajímaly víc než squatting, ale stejně se není schopen stoprocentně rozhodnout, co si o tom vlastně myslí. A tak se urputně snaží zodpovědět otázku, zda jsou squatteři nebezpečím pro stát, či nikoliv. Dochází k negativnímu závěru, ale spotřebuje k tomu skoro pětinu knihy, která by mohla být věnována třeba nejznámějšímu českému squatu Ladronka. Té sice v názvu „kapitoly“, jež se jí věnuje, přiznává adjektivum „legendární“, ale vypořádal se s ní na pouhých jedenácti stranách. Dvě z nich navíc zabírají výňatky z tisku a zbytek je rozhovor s Romanem Laubem, který měl k Ladronce sice blízko, ale nikdy v ní nebydlel. Debata o známém pražském squatu se navíc vede jen velmi okrajově. Zástupci všech generací Ladronkářů přitom samozřejmě stále žijí a lze se jistě domnívat, že by alespoň někteří z nich byli svolní k rozhovoru. Navíc se Ladronka v průběhu let dost proměnila a změnilo se i osazenstvo, a tak by určitě bylo dobré zjistit rozdílné náhledy na její bývalé fungování u jejích obyvatel. Alespoň by se tak přiblížila různorodost podob nejen českého squattingu, která je v knize několikrát poměrně nekonkrétně vzpomenuta.

Noclehárny nebezpečných

Po teoretickém úvodu tedy víme, že squatteři nejsou nebezpečím, ale zároveň se dozvídáme, že „skuteční extremisté a radikálové se zdržují ve squatech pouze v době konání kongresů, významných akcí, street party atd.“. Tady už zůstává rozum stát, protože autor představuje squaty jako dočasné útočiště putujících antiglobalistů. Hranice mezi squattery a antiglobalizačními aktivisty je přitom v mnoha případech neznatelná a v mnoha vůbec neexistuje. Je řada českých squatterů, kteří navštěvují nejrůznější demonstrace v zahraničí, a je řada zahraničních, kteří za podobnými akcemi jezdí k nám.

Autor se tak dopouští nemístného zjednodušení a zřejmě v touze pomoci vylepšit mediální obraz squatterů nehledí na zjevná fakta, která přeci politické squattery nijak neshazují a rozhodně z nich nedělají „skutečné extremisty“. Jako by zde přistoupil na médii šířenou představu profesionálních revolucionářů, kteří denně létají drahými aerolinkami házet dlažební kostky po celém světě a nikde nemají žádný domov. Zarazí také tvrzení o tom, že squaty odmítají jakékoliv drogy. Nevím, zda Růžička někdy navštívil koncert či přednášku na Ladronce nebo v Miladě, ale jistě by mu neunikl typický marihuanový zápach. Ten však snad není důkazem politického extremismu ani nějaké zásadní vady. Nutno říci, že zde autorovi pomohli i squatteři z Milady, kteří jej k této myšlence přivedli vlastním prohlášením. Je ale otázkou, zda právě následování stereotypů, jimiž trpí většina společnosti, může squattery v očích veřejnosti ospravedlnit.

Více anarchismu, méně squatů

Krom obrazových příloh a ukázek z dobového tisku okupují řadu stránek vlastní manifesty squatterů, následované několikerým prohlášením anarchistů. Těžko říci, zda jsou zde anarchistické texty jen proto, že většina squatterů se k anarchismu hlásí, anebo proto, že o vlastním squattingu toho autor moc nezjistil. Do stejného ranku tak spadá i rozhovor s anarchistou Ondřejem Slačálkem, který sice zaujme, ale člověku se vkrádá do mysli otázka, proč tu vůbec je, když je opět z větší části věnován anarchismu, zatímco squattingu se dotýká jen nedbale a opět bez žité zkušenosti zpovídaného.

V knize je devět stran vyhrazeno zprávám ministerstva vnitra a policie, to vše ale není doplněno žádným komentářem, a jde tedy opět o texty přenesené odjinud. Možná právě tyto texty dovedly autora k závěru, v němž tvrdí, že squatteři jsou „hrozba návratu k socialimu (…)“, což „do jisté míry opodstatňuje jejich sledování a monitorování bezpečnostními složkami“. Růžička tedy na jedné straně nepovažuje squattery za nebezpečné, ale na straně druhé je toho názoru, že ti, kteří se rozhodli v prvé řadě změnit život svůj, mohou zřejmě obrátit naruby životy nás všech.

Bohužel se kniha nevyhne ani vysloveným chybám. Jak je vůbec možné, že na straně 95, ale i v závěrečném seznamu bývalých i fungujících squatů je uvedeno, že poměrně netradiční squat ve Starých Střešovicích (Medáci) dodnes funguje? Pravda totiž je, že byl vyklizen již v roce 2003, tudíž tato slova musí u jeho bývalých obyvatel vyvolat přinejmenším mrazení. K chybě došlo zřejmě proto, že tuto pasáž autor převzal z webu squatu Milada, kde nebyla dlouho aktualizována.

Celkově lze říci, že pro ty, kteří o squattingu něco málo vědí, má kniha význam jen v tom, že skýtá úplný seznam mnohdy už zapomenutých baráků (jejž lze ale vyhledat na internetu) a s ním i jejich – byť velmi zkratkovitou – historii. Jinak se ale zdá, že je spíš obecnou kompilací nejen nejrůznějších textů o squattingu, ale i těch, které jsou trochu navíc.