Současná česká poezie si už delší dobu zaslouží, aby byla postižena v kompaktním celku, a Nedopadající džbán Jana Štolby tenhle deficit částečně odstraňuje. Kniha shrnuje Štolbovy recenze, které vycházely v několika časopisech (především v Literárních novinách, po roce 1999 pak zejména v Hostu) a deset rozsáhlejších obecných úvah o poezii, publikovaných zejména v devadesátých letech (avšak v rozsáhlé stati Sesuvy: Improvizace nad proměnami a propady české poetiky, s. 394–426, se autor vrací až k Halasovi a Skupině 42). Závěrečný oddíl pak představuje odbočku v podobě šesti statí o současné próze.

Téměř šedesát recenzí, obhlížejících nově vznikající českou poezii, a skoro pět set stran textu. Dost na to, aby si s jejich pomocí člověk vytvořil jistě ne celkový, nicméně poměrně široký přehled – a pokud ho už má, pak je Nedopadající džbán vítanou příležitostí konfrontovat svůj pohled na věc s velmi jasným náhledem, explicitně formulovaným na řadě míst. Už tato jasnost a otevřenost si zaslouží respekt; vyslovované názory je třeba brát tím vážněji, že Jan Štolba je sám uznávaným básníkem a prozaikem, takže jeho slova nedoléhají k básníkům z „druhého břehu“.

Na nic si nehrát

Jaké poezie si tedy Štolba cení? Citujme: „…nechci texty vnímat jen v jejich – stavebné, literární – dokonalosti; ale potřebuji být ještě i přesvědčen, že se skutečně ‚staly‘, ať už vyloženě věcně, materiálově, či zas že prošly nějakou niternou, představovou, snovou či jinou transmutací.“ (s. 160); „To je, co mě na básni zajímá: ne dokonalost (tvaru, provedení), ale – jakkoli zakuklené – přiznání k osobnímu, osobní mřížka do textu vpálená.“ (s. 161); „Za nejlepší považuji místa, kdy básník odloží lyrizující štěteček co nejdál a vezme do ruky básnickou špachtli.“ (s. 223); „Konečně si už na nic nehrát – prvek v současné mladší poezii docela vzácný a důležitý.“ (s. 230); „za poezií psanou začne vyvstávat žitá próza“ (s. 254); „Poetika obou básníků je zbavena všelijakých básnivých podružností a míří rovnou k dřeni.“ (s. 270). Je možné objevit i jakési souvislejší „programové prohlášení“: „Ze všeho nejvíc je pro mě poezie zjevením okamžiku. Zahlédnutá chvíle se básníkovi pod rukama promění v obraz, třeba velmi vzdálený konkrétní podobě prožitku; jindy však už sám okamžik je obrazem, jemuž básník, aniž by přitom nějak zvlášť ustupoval z pozice poetického ‚demiurga‘, prostě jen nechá vyvstat.“ (s. 255)

Tedy autentičnost, odvaha k vlastnímu vidění, věrnost konkrétnímu okamžiku, ale i přítomnost víry ve smyslu metafyzického přesahu, a současně určitá cudnost a pokora vůči skutečnosti v její hmatatelnosti a zároveň tajemnosti, i vůči poezii samé. Tyto požadavky jsou nejjasnější pochopitelně tam, kde kritik „není spokojen“ a zcela zřetelně vyslovuje, co dané poezii z jeho hlediska chybí a proč (sympatické je časté citování básní, které kritika drží „u věci“ a čtenáři poskytne bližší, konkrétnější představu). Takový přístup je ovšem férový – a Štolba si je moc dobře vědom nezbytné subjektivity svého názoru, protože spíš než absolutizující formulace volí vyjádření jako „autorovo hledání mě zajímá a přitahuje...“ (s. 282), „chybí mi tu větší neodbytnost motivů…“ (s. 287) atd.

Poezie jako výmluva

Když člověk čte poezii, pravděpodobně touží po jakési absolutní hodnotě; měl by si však být vždycky znovu vědom skutečnosti, že vrchol může být pro každého jinde. A že je to dobře především pro poezii samotnou. Z tohoto hlediska má vypovídací hodnotu už jen to, které básníky si autor k analýze vybírá (opakovaně se zabývá tvorbou Petra Kabeše, Stanislava Dvorského, Petra Krále, zasvěcené stati věnuje Pavlu Kolmačkovi, Petru Hruškovi, ale překvapivě třeba i Petru Pavlovi) – a o kterých naopak mlčí. Texty zabývající se ranými sbírkami tak výrazných básníků, jako je – z mladších – Radek Fridrich nebo Bogdan Trojak, vyvolávají úvahy o tom, jak Štolba hodnotil jejich další vývoj, který byl a je dramatický. Je také škoda, že se tu třeba o mnohostranném a mnohostrunném básníkovi Miloši Doležalovi hovoří pouze jako o fejetonistovi (A chtělo se mi utéct, s. 479–483). Kdo se intenzivněji zajímá o mladou a nejmladší českou poezii, tomu bude Nedopadající džbán místy připadat mírně anachronický; zejména u již zmíněné stati Poezie jako výmluva bude čtenář nejspíš trochu zklamaný, když si všimne datace (1997). Za těch deset let se v české poezii, doufejme, událo leccos zajímavého a nadějného, takže dnešní soud by snad zněl poněkud méně kriticky.

Okamžiky, v nichž se čtenář cítí ne zcela uspokojený, protože džbán jaksi nebyl naplněn po okraj, s sebou však zároveň přinášejí nejvíc inspirace: nutí nás (a nepochybně i autora) jít dopředu. Podněcují jednak k vlastním úvahám, jednak případně k tomu dočítat si pokračování v podobě nových Štolbových úvah „po Nedopadajícím džbánu“. Škoda jen, že kromě autorovy stručné Poznámky (snad až příliš stručné: u jednotlivých recenzí a statí není uvedeno, kde byly původně otištěny; musíme se spokojit jen s výčtem periodik) nemá kniha předmluvu nebo doslov. Osobně mi tu chybí jednak klíč, podle něhož byly otištěné práce vybrány (byť jde o výběr kvalitní a reprezentativní), především však zastřešující vyjádření ke stavu současné poezie v jejím úhrnu, datované do doby vydání publikace.

S citem a odvahou

Bez debaty je tu naopak, řečeno tradičně, hodnota estetická. Nedopadající džbán je radost číst; osobně jsem se přistihla, jak vděčně hltám i pasáže o autorech, kteří mě vlastně nijak zvlášť nezajímali. Vzhledem k prezentovaným názorům je podivuhodné, jak poetický a intenzivní jazyk sám Štolba v řadě textů volí. I díky tomu je možné knihu číst nejen po jednotlivých recenzích a statích, tedy na přeskáčku podle momentální potřeby či zájmu, ale i lineárně, jako jeden celek s určitým rytmem (Štolba je také hudebník) a směřováním. Poetičnost a metaforičnost kritik koneckonců nezatracuje – jen prázdnou dekorativnost a ornamentálnost. To je pořádný rozdíl; zároveň ale také otázka vkusu a osobních hranic (v Nedopadajícím džbánu jsou toho nejvýmluvnějším důkazem stejně důkladné jako kritické rozbory poezie Petra Borkovce, u jiných tak oceňované).

Nedopadající džbán je souhrnem více než deseti let zasvěcené a tvůrčí práce předního českého kritika. Kritika s jasným názorem, ale bez předsudků. S citem pro poezii a s odvahou vyslovit se – a přitom nezapomenout pro vlastní ego na to, že tady je řeč o někom jiném. A něco víc: Štolbova kniha je také velkým gestem lásky a úcty k poezii.

Autorka je doktorandka na FF UK. Zabývá se současnou poezií.