Nahrával s Pink Floyd i Milesem Davisem, Ozzy Osbournem i Quincy Jonesem. A v rámci Agharta Prague jazz festivalu vystoupil 10. dubna 2007 kytarista Mike Landau se svou doprovodnou kapelou i v Praze. Slovo doprovodnou ovšem není tak úplně na místě, neboť ji tvořili vynikající studioví hráči: baskytarista Jimmy Johnson a bubeník s podezřele česky znějícím jménem Gary Novak, který spolupracoval například s vynikajícím jazzovým trumpetistou Maynardem Fergussonem, jazzrockovým Chickem Coreou nebo saxofonistou Bobem Bergem, od nichž následně konvertoval k popu a stal se členem kapely Alanis Morisettové. Trio přijelo z kraje jara představit svůj zatím poslední počin, kterým je živé dvojalbum.
Úderem čtvrt na devět se únosně zaplněným Lucerna Music Barem rozezněla osobitá fúze blues, jazzu a rocku s až metalovými přesahy. Landaouvy autorské skladby vycházely nejvíce právě z blues, na jehož harmonických strukturách také nejčastěji stavěl sóla. I když blues samozřejmě nebylo jediným vlivem, sám Landau uvádí, že ho hodně ovlivnili Jimi Hendrix, Led Zeppelin, Cream a The Band. Co se samotných kompozic týče, dominují jim buď právě bluesové motivy, nebo výrazně melodické rockové riffy, které mnohdy přecházejí v tišší harmonické plochy. Některé z Landauových kompozic dodnes hraje například kapela Jing Chi, s jejímiž členy, kytaristou Robbenem Fordem a basistou Jimmy Haslipem (členem osobité jazzové legendy Yellowjackets), Landau v sedmdesátých letech koncertoval. Udržet pozornost publika po více než dvě hodiny je v triu velice obtížné, přesto se to kapele z devadesáti procent dařilo, zejména díky obrovské dynamické škále, velké dávce hudebního nadhledu a osobitému přístupu všech hudebníků. Landau se při hře mazlí s každým tónem, což mu však nikterak nebrání bleskurychle vygradovat z bluesové naléhavosti do až zvířecích hardrockových, ba metalových ostinát. Mnoho svých skladeb doplnil vokálem, kterým ještě více odkazoval k již zmíněným Jing chi. Johnsonovy basové linky jsou spíše úspornější – navzdory neuvěřitelně plnému zvuku –, což kontrastuje s muzikálními, a přesto zběsilými chorusy. Obojí se výborně pojilo s hrou Garyho Novaka, která často balancovala na hranici přehrávání, ale ani jednou ji během koncertu nepřekročila. Brilantní technika i emotivní dávka energie místy přecházely až k dravé agresi. Právě Novak byl motorem dynamičnosti kapely: groove, který začal ve střední hlasitosti, se náhle zlomil brutálním atakem celé soupravy a pak se jakoby mimochodem během pikosekundy vrátil na původní zvukovou hladinu. Svazek jazzové lehkosti, techniky a rychlosti, pro niž se stal jedním z nejvyhledávanějších studiových hráčů, s razancí, pro niž si ho vybral sám velký Ozzy, bylo nakažlivé nejen pro kapelu. Takový dynamický rozsah většinou nadělá zvukařům mnoho vrásek nejen na přední straně hlavy, je však nutno konstatovat, že zvuk byl velice čitelný a celkové nazvučení nadprůměrné. Jediným minusem tak zůstává „omezení triem“. Nabízí se otázka, nakolik by se hudba tohoto tělesa posunula s angažováním kláves nebo nějakého dechového nástroje. Faktem zůstává, že některým pasážím by další zvuková barva prospěla, byť by možná znamenala výraznou změnu do konceptu kapely.
Agharta Prague Jazz Festival oslaví letos jubilejní patnáctý ročník. Je potěšující, že pořadatelé přivážejí i hráče, kteří jsou známí spíše jako sidemani a jejich projekty často představují tak trochu utajenou kvalitu. Mike Landau Group u nás nepatří k nejznámějším, což se mírně projevilo i na návštěvnosti koncertu, domnívám se však, že až kapela dorazí příště, rozhodně mezi návštěvníky letošního koncertu najde mnohé, kteří se na ni vydají znovu. Po výkonu, který těleso předvedlo, se nebude čemu divit.
Autor je šéfredaktor serveru Nomenomen.cz.