S nápadem pozvat na jeviště Národního divadla matadora semaforské éry přišli Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil (funkční období v ND 2002–2006) již v roce 2004, premiéra měla být v červnu 2005 – v koprodukci domácí operní i činoherní složky. Pro zaneprázdněnost Miloše Formana se však mohla uskutečnit až nyní. Jiří Suchý pro tuto příležitost upravil svoji starší buffoperu Dobře placená procházka (prem. 1965, Semafor, režie Ján Roháč). Hudební hříčka Šlitra a Suchého si tehdy vydobyla velký ohlas: hrála se celkem 64krát, jednotlivá hudební čísla nahrál a vydal na gramofonové desce Supraphon a v roce následujícím ji v režii Miloše Formana a Jána Roháče natočila Československá televize.

„Návrat“ Formana na jeviště ND

Jména Suchý a Forman se staly spojnicí pro projekt, který si kladl za cíl přivést živoucí divadelní legendu a slavného filmového kouzelníka do „zlaté kapličky“. Dlužno podotknout, že Forman měl do ND již jednou našlápnuto; v roce 1998 připravoval uvedení Smetanova Dalibora. Z projektu záhy sešlo, vedení opery ND neschválilo Formanovu koncepci. Dnes, po více než čtyřiceti letech, se staronový hit Dobře placená procházka, který za tu dobu putoval několika divadly (např. JAMU – 1984, Zlín – 2001, Konzervatoř Praha – 2001), byť v upravené koncepci, dostal právě na jeviště ND.

Opera v nové podobě

Důležitým prvkem Formanovy inscenace se stala nová orchestrace, neboť původní semaforská se podle všech zpráv nedochovala. Dostupné jsou nahrávky hudebního aranžmá Dalibora Brázdy, které vytvořil pro zmiňovanou gramodesku a film. Orchestrace měla nahradit komorní ráz opery, který odpovídal potřebám Semaforu a filmu. Je jisté, že Formanovým cílem nebyl remake někdejšího tvaru, ale zcela nová, svébytná muzikálová hříčka, využívající všech možností divadla – velkolepé show, svůdných girls i velkého hudebního potenciálu.

Při prvních přípravách se měl o instrumentalizaci pro sedmdesátičlenný orchestr pokusit Formanův spolupracovník Varhan Orchestrovič Bauer. Nedovedl však úkol ke zdárnému konci, proto ho na podzim letošní sezony vystřídal zkušený skladatel a dirigent Marko Ivanović, který se zároveň s hlavním dirigentem Liborem Peškem podílí i na hudebním nastudování inscenace. Ivanovićova orchestrace je nápaditá, bohatá a nešetří muzikálovými efekty. Na řadě míst ctí původní Šlitrův záměr a nevhání hudební složku do křečí a nuceností. Velmi podařené jsou například songy Je dusno a těžko a výrazově obtížná zpověď To nebylo mi ani patnáct let.

Text hry inscenátoři doplnili o další sborová čísla, která si vypůjčili ze Suchého méně úspěšné hry Sekta z roku 1965. V nové inscenaci tak tvoří malá intermezza divadelních uvaděček, a přestože jsou to texty cizorodé, dokonale zapadají do dějového rámce.

Z komorního příběhu rozvádějícího se mladého páru (Uli a Vanilka) za škodolibého přispění vychytralého advokáta a „nevinného“ pošťáka jako deus ex machina se v rukou formanovského týmu hra reinkarnovala v hollywoodský spektákl. Excelentním dokladem je scéna příjezdu tety z Liverpoolu, která se rozhodla věnovat milion neexistujícímu dítěti Uliho a Vanilky. Textová kompozice z obou starších her natáhla celé představení na dobře snesitelných osmdesát minut.

Opera jako zábava

Scénograf Matěj Forman rozčlenil jeviště do několika hracích prostor. Počáteční holá scéna s černým schodištěm na horizontu se v několika vteřinách poskládá v byteček šedesátých let. Vedle malé koupelny a ložnice je tu především obývací pokoj s velikým oknem, centrum většiny hravých scénografických stylizací, například maket letících poštovních holubů při listonošově populární písni Já přilepím si známku na čelo nebo sbor girls a jazzbandu v písni Je dusno a těžko.

Celkové výtvarné řešení, které je plné nejen op-artu, ale především stylových vymožeností à la Brusel, umožňuje vytvářet i hravé scénické vtípky a gagy (opilému Ulimu se scéna doslova rozhoupe před očima, teta se fyzicky rozdvojí apod.). Inscenátoři využívají všech dostupných prostor divadla, uvaděčky zpívají z prvního balkonu, hejno „šťastně“ rozvedených žen se hned v úvodu prodírá mezi diváky v parteru atd.

Režie vychází i z jednotlivých dispozic interpretů. Ve dvojím až trojím obsazení lze kombinacemi zhlédnout vždy trochu jiné pojetí. Převážně mladý soubor je ostříleným hercům Suchému (Listonoš), Stivínové (Teta z Liverpoolu), Traplovi (Advokát) a Molavcové (Teta z Liverpoolu) rovnocenným partnerem. Většina z nich už účinkovala v hudební, činoherní či muzikálové sféře. Nikdo z nich nemá větší problémy s uchopením role, všichni vkládají vlastní zkušenosti a ze všech je cítit otevřená tvárnost a chuť společně pracovat a užívat si projektu. Velkou zatěžkávací zkouškou inscenace bude brzké hostování ve Španělsku.

Dobře placená procházka v inscenaci Miloše Formana a synů Petra a Matěje je po Krásce a zvířeti (ND 2003, režie Petr a Matěj Formanovi) a Naganu (ND 2004, režie Ondřej Havelka) dalším hitem pro nepříliš dogmatické operní diváky. Pokud přistoupíte na radost z „muzicírování“, nebudete příliš srovnávat s nesrovnatelným a budete mít chuť se pobavit (i přes ten veškerý honosný plyš kolem), budete odměněni nefalšovanou show se spoustou nadsázky a humoru, odnesete si zážitek ze stále nadčasové soft morality a především... nepopsatelné je třeba vidět.

Autor je teatrolog.