Tomáš a Michal Kašparové jsou bratři, nerozlučně spjatí s Roudnicí nad Labem. Oba jsou hudebníci: Michal zručný kytarista a Tomáš virtuózní bubeník. V rodném městě oživili navzdory pragocentrismu album Dark side of the Moon od Pink Floyd, čímž navázali na předchozí realizaci proslulé Zdi. Třináct hudebníků, multimediální projekce, nejen na české poměry nadprůměrná realizace.
Co obnáší znovu uvést v život album, kterého se po celém světě prodalo téměř čtyřicet milionů kusů?
Velice komplexní otázka. Člověk musí být především dostatečně „postižen“ hudbou a myšlenkami textů Pink Floyd. Co se týče ostatních věcí, je důležité najít a vybrat ty správné lidi a hudbu zaranžovat pokud možno co nejvěrněji. Umět efektivně naplánovat zkoušky, postarat se o propagaci, navrhnout technické řešení hudby a videa, pódiovou show…
S bratrem jsme všechno připravovali asi rok, posledních šest měsíců bylo hodně intenzivních, hlavně proto, že jsme to všechno dělali ve volném čase po večerech a nocích. Jestliže ale člověk dělá něco, o čem snil patnáct let, tak v sobě najde nevyčerpatelné zásoby energie i financí.
Provedení Dark side of the Moon předcházela realizace projektu The Wall, která se dočkala mnoha repríz. V čem je mezi nimi největší rozdíl a proč jste se rozhodli udělat nejdřív právě Zeď?
The Wall je „dítě“ Filipa Benešovského. Tak jako jsme my s bratrem měli vnitřní potřebu realizovat Dark side, tak to Filip cítil s the Wall. Navíc obě díla, zvláště pak Zeď, v sobě nesou naléhavou myšlenku, která vyznívá jako obžaloba lidstva za to, že dopouští válečné masakry, přijímá principy, které otupují společnost, a staví mezi lidmi bariéry – zdi. Jsou to byrokratické mašinerie, mediální hysterie, vytvářející zvrhlé absurdní virtuality, které zotročují nemalou část naší populace. Militarizace, xenofobie… zkrátka jevy, které trápí lidskou společnost už věky, a se kterými se budeme potýkat stále, protože člověk jako živočišný druh je dle mého názoru nenapravitelný. Můžeme proti tomu aspoň kultivovaným způsobem protestovat a upozorňovat na výše uvedené problémy. Je to asi naivní boj proti tuposti, ale člověk jednoduše cítí nutkání to zkusit. Nejedná se nám pouze o hudební realizaci, ale především o sdělení velice aktuálních myšlenek.
Není sporu o tom, že dílo Pink Floyd už dnes můžeme považovat za klasické. Díky naprosto originální hudbě, která nemá k sobě ve světě paralely, výše uvedené vyznívá s ještě větším účinkem. Právě má účast v the Wall mi velmi pomohla v rozhodnutí realizovat Dark side of the Moon.
V čem je tedy zásadní rozdíl?
Kdybych měl obojí porovnat, Dark side of the Moon je dílo, na němž se Pink Floyd podíleli ještě společně, the Wall je oproti tomu osobní výpověď Rogera Waterse. O tom již bylo řečeno a napsáno mnoho. Pro nás jako interprety spatřuji největší rozdíl v tom, že the Wall svým pesimismem člověka doslova vysává a sráží na kolena. Vždy, když ji hrajeme, stojí nás to mnoho psychických sil, už jen ten nácvik! Na pódium přicházíme v rozkladu, a to je dobře, protože si neumím představit, že by člověk the Wall hrál v pohodě. Jde o hudební masochismus. Dark side of the Moon je daleko prosvětlenější a spolu s ostatním repertoárem našeho projektu člověka naopak nabíjí pozitivní energií. The Wall je rocková opera, na pódiu se odehrává strhující děj, který dokresluje velké množství rekvizit a ohromná zeď, jež se staví právě proto, aby byla v závěru zbořena. A dále: Dark side je vyloženě koncertní záležitost, kdežto v the Wall hudba víceméně doprovází děj na pódiu. Zde se na realizaci podílí bezmála čtyřicet až padesát lidí, na Dark side je jich třináct.
Jak se vyrovnáváte s faktem, že se vlastně věnujete „pouze“ interpretaci, nikoli vlastní tvorbě?
Tohle si samozřejmě uvědomujeme a mrzí nás, že nemáme něco vlastního; pochopitelně zůstává otázkou, jestli bychom dokázali vůbec na něco vlastního přivést to množství lidí, které chodí na floydovské projekty. Ale jedním dechem dodávám, že na vlastním konceptuálním albu dělám už asi dva tři roky a ještě minimálně stejnou dobu se mu chci věnovat.
Během koncertu jste promítali texty písní na plátno. Která skladba vám přijde svým sdělením nejsilnější?
Mně osobně je nejbližší Us and them. Z repertoáru celého koncertu bych pak vyzdvihl text písně Perfect sense part I a II . Tento dvojblok pochází z Watersovy desky Amused to Death. V uvedené skladbě Waters trefně kritizoval fakt, že kvůli zisku jsme schopni učinit cokoliv. Je to také velká narážka na aroganci a agresivitu zahraniční politiky USA, jejich chování a způsob provedení akcí v Perském zálivu v devadesátých letech, nyní v Iráku, jejich ignorace Kjótského protokolu atd. Jenže nic není černobílé…
Kromě hry na bicí jste se stal také zvukařem. Jak k tomu došlo?
Souvisí to s tím, že se považuji především za hudebníka, který se snaží hudbu také skládat. Bicí jsou pro mě jen jedním z prostředků, v interpretační sféře pak tím nejdůležitějším. Pokud se snažím nějakou hudbu komponovat, pak se logicky musím i snažit, aby zněla co nejlépe. Je to řetězec: na začátku je dobrý nápad, potom schopnost ho adekvátně zahrát a pak zaznamenat. Pokud něco z toho nezafunguje, výsledek nebude uspokojující.
Můj zájem o studiové zvučení souvisí s bicími. Pro zvukaře to bude vždycky výzva – udělat dobrý zvuk bicích je totiž jednou z nejtěžších věcí. A navíc (řečeno mírně nadneseně): když bicí znějí dobře, zní dobře i celá deska a naopak. Požehnáním je pro mě v tomto smyslu spolupráce a kamarádství s výborným zvukařem Eugenem Sagelem, který má studio v Ludwigsburgu u Stuttgartu. On patří k evropské špičce, navíc kdysi na bicí také hrál, takže jeho rady ohledně zvučení jsou k nezaplacení. Eugen mi sestavil počítač, doporučil některé nástroje, mikrofony a jejich umístění, naučil mě pracovat se softwarem ohledně mixu i masteringu.
Mělo studium nahrávacích technologií nějaký vliv na vnímání hudby? Vnímáte ji „fyzikálněji“?
Určitě ne, jediný vliv to mělo na můj způsob hry. Jak jsem již poznamenal, kvalitní zvuk je nedílnou součástí kvalitní hudby, ale je to stále jen prostředek. Nejdůležitější bude vždy nosná myšlenka, která je pak invenčně uchopena a zpracována. To je na hudbě to nejhezčí, ten zápas se sebou samým, ten vnitřní tlak a nutnost skladbu začít a dokončit. A touha, aby se výsledek co nejvíce podobal původní představě. Je to věčný boj, který se nikdy nedá vyhrát, ale člověk ho svádí zas a znovu, protože nemůže jinak.
Nejbližší termín provedení Dark side of the Moon je 12. ledna 2007 v kině Sokol v Roudnici nad Labem.