Poslední náznak debaty o českých literárních cenách nemohla širší veřejnost ani zaznamenat. Nejednalo se o hodnocení oceněných knih, ale o peníze. Hlavní cenu Magnesie Litery získal překlad románu rumunského autora Petra Cimpoeşa Simion Výtažník a Ondřej Bezr k tomu v MfD vymyslel text s investigativním titulkem „Vyhrál knižní cenu, ale peníze dostane jiný“. Překlad pan Bezr a jeho pokračovatelé na internetových fórech chápou jako mechanickou činnost příživníka, nikoli jako tvůrčí literární práci, kterou lze (je záhodno) ocenit. Podobný názor má paradoxně i nakladatel oceněného překladu knihy, Jan Šavrda z Dybbuku. Ukazuje se, že literární ceny mají v České republice před sebou úkoly i základkově pedagogické.
Náš hybrid
Situace českých cen za psaní slibuje pozoruhodný vývoj. Hrozí jí všechny možné neduhy, jež známe ze zahraničí, i potíže, v nichž se u nás převalují ceny určené jiným druhům umění: inflace, monstrózní zkomerčnění a tyjátr, proměna ve snobskou záležitost, upadnutí v naprostý nezájem společnosti, machinace s penězi, nástroj politických tlaků, paintballové hřiště pro několik literárních skupinek. Už dnes u nás existují ceny, které mají po některé z pěšinek ujito pár prvních kilometrů, a ty nejviditelnější pobírají ze všeho kousek.
Velké literární ceny máme tři: Cenu Jaroslava Seiferta, Magnesii Literu a státní ceny za literaturu a překlad. Ta první od svého vzniku (založila ji Nadace Charty 77 v roce 1986 ve Stockholmu) neustoupila od své koncepce vyzdvihovat „vynikající básnická či beletristická díla“ a mezi jejími nositeli není zpochybnitelné jméno. Státní cena za literaturu, obnovená v roce 1995, začala podobně a některá jména se v obou cenách opakují (státními laureáty byli Ivan Diviš, Emil Juliš, Milan Jankovič, Josef Škvorecký, Karel Šiktanc, později Petr Kabeš). V posledních letech se už však její porotci začali obracet k autorům, jejichž dílo má těžiště v současnosti, což s sebou nese sympatický risk ztrapnění. Kondenzovaná trapnost nastala například v roce 2004, kdy si státní cenu odnesl průměrný, zato docela mladý autor Pavel Brycz. Letos už byl oceněn zase raději autor, který toho hodně napsal, Vladimír Körner. Tápání má tu výhodu, že pokud státní cenu neobdrží některý autor inkontinentních trendy knih (jaké nabízí kupříkladu edice Fresh nakladatelství Labyrint), už žádnou koncepci nepokazí. Ocenění může dostat kdokoliv a pro odbornou veřejnost je možná jedinou předností celé státní ceny, že premiéři považují za vhodné se při té příležitosti ukázat a pohovořit o významu literatury pro celou planetu.
Magnesia Litera vznikla v roce 2002 jako iniciativa literárního redaktora Týdne Pavla Mandyse. Trofeje ML uděluje nestátní Sdružení Litera, v němž jsou zástupci různých organizací typu Nadace Český literární fond, České centrum PEN klubu, Svaz českých knihkupců a nakladatelů, Obec překladatelů, SKIP, Obec spisovatelů atp. Její systém je složitý, neboť cena má devět kategorií, devět porot, které nominují každá tři knihy, a pak všichni dohromady vybírají jednotlivé vítěze. Nebýt toho, že některé organizace, jež jmenují porotce, jsou nevyzpytatelné a aktivní odbornou veřejností často ignorované (Obec spisovatelů nebo SKN), mohlo by to fungovat. Výběr laureátů nese z těchto důvodů především znaky kompromisu.
Alespoň jedna z těchto cen by měla aspirovat na adjektivum prestižní. Taková, která hledá a pojmenovává určité hodnoty, vzdoruje vlivu médií a nabízí veřejnosti témata. Naděje ale velká není. Až porota „Seiferta“ vyčerpá generaci dnešních šedesátníků, nastoupí pravděpodobně další fáze literárně kritického rozplizávání.
Porotcovská panoptika
Dalších cen za psaní je v ČR mnoho, což ničemu neškodí a nic nezmění. Seznam šedesátky z nich, podchycené Ústavem pro Českou literaturu, najdete na webu ulc.cas.cz/ceny, kde lze také najít všechny porotce. Máme tu každý rok mraky oceněných autorů jedné malé středoevropské literatury, jež zrovna neprožívá hvězdné období. Laureátem je kdekdo a nelze se tím moc řídit. Zahraniční překladatelé, nakladatel ství a festivaly tak ovšem pochopitelně činí. Není to vždy hezká představa, ale ocenění spisovatelé, kteří jezdí zase k nám, také nebývají vždy zázrační.
Ceny v Česku už dnes naštěstí nejsou dárkem za loajalitu režimu. Nezajistí však tvůrci ani peníze na další klidné psaní, nezvýší prodej dané knihy a v naprosté většině k ní nepřitáhnou zájem veřejnosti. Tento stav odráží – spíš než laxní či konzumní vztah většinové společnosti ke knihám – smutný stav literární publicistiky i školství. Hodně záleží na tom, kdo v porotách zasedá a kdo v nich nezasedá. Téměř každá komise je do různé míry zamořena koryfeji deníkových recenzních rubrik, kteří už léta všechno jen chválí, vědci, co dostávají tituly za telefonní seznamy českých děl, nakladatelskými spolupracovníky, ukřivděnými kolegy, publicistickými pistolníky, tajnými spisovateli a příbuznými. Někteří zasedají hned v několika porotách. Je to věc vlastně běžná. Když se občas podaří nedemokraticky (literatura demokratická není a být nesmí) dát dohromady solidní jury, lidi, kteří budou mezi sebou a na veřejnosti mluvit o kritériích a při výběru nepůjdou cestou nejmenšího odporu, bude to svátek. Postupně se třeba o něco zlepší i referování médií o literatuře. Na ni samotnou to však výrazný vliv mít nebude.