Nezanedbatelné marginálie

Dodatek k Dílu Bedřicha Fučíka

Dílo Bedřicha Fučíka završil na konci loňského roku (po téměř patnácti letech oficiálního vycházení, které revidovalo jeho původní samizdatové vydání) sedmý, dodatkový svazek Paralipomena, vydaný pražským nakladatelstvím Triáda, které se vydávání Fučíkových spisů chopilo po Melantrichu. Jejich redaktor Vladimír Binar (některé svazky editoval společně s Mojmírem Trávníčkem) do závěrečného svazku zařadil texty, které sám Fučík vnímal jen jako doplněk svého Díla a jako takové je z něho vyňal, aby jeho kritický odkaz byl co nejkoncentrovanější a nejzřetelnější. Editor autorovu vůli kriticky zhodnotil a vzhledem k celkové proměně Fučíkem zamýšlené koncepce Díla některé z původně vyřazených textů (především kritiky pro časopis Eva) zapojil do stavby jiných svazků. Vše zbývající pak přešlo do Paralipomen.

Tyto drobné práce (vesměs časového charakteru), přesto ale neopominutelné pro dokonalé pochopení Fučíkovy osobnosti a poznání jeho kritického vývoje, doplňuje precizní bibliografie kompletního Fučíkova díla, sestavená Zuzanou Jürgensovou a důvtipně vytištěná na barevně odlišeném papíře, což čtenáři usnadňuje orientaci v pětisetstránkovém svazku. Opět se tak potvrzuje, že knihy z Triády patří k těm nejlépe redigovaným i výtvarně upraveným českým publikacím.

Zcela mimo sedm svazků Díla pak zůstávají mimo jiné Fučíkovy překlady, disertační práce o dramatech Julia Zeyera, knížka pro děti Zakopaný pes (naposledy vydaná v roce 2001 Albatrosem), editorské komentáře samizdatových knih z edice Rukopisy VBF (včetně objemné Zprávy o uspořádání Díla Jakuba Demla) a scénáře rozhlasových pásem (připomeňme, že pásmo o Krameriovi vydala v Literárním archivu č. 37 Anna Jonáková).

Paralipomena otevírají Fučíkovy juvenilní beletristické práce, otiskované povětšinou ve Sborníku československého studentstva a v časopisu Svítání, který založil s Vítězslavem Nezvalem a Milošem Dvořákem a v němž jako devatenáctiletý otiskl i několik svých prvních kritických pokusů. Zaujme na nich jeho ucelující se kritický názor, artikulovaný zatím skicovitě, ale přesto s opravdovým přesvědčením.

Následují dva rozsáhlé oddíly, doplňující svazky Kritických příležitostí (1926–1944) kratšími recenzemi, referáty a zpravidla polemickými články, které do nich nebyly zařazeny. Fučík je nepublikoval pouze v proslulých literárních periodikách (především ve Tvaru, Rozpravách Aventina, Listech pro umění a kritiku nebo Akordu), ale také v ženském časopisu Eva, vydávaném Melantrichem. Z toho, že za hranicemi svého Díla zanechal mnoho desítek textů denního recenzentství, by se mohlo zdát, že půjde o marginální práce hodnotící zanedbatelné tituly, nicméně právě v těchto miniaturách přesně krystalizuje kritikův světonázor a skvěle se zde uplatňuje jeho schopnost stručného a srozumitelného vyjadřování a přesné argumentace. Fučík totiž píše o beletristických publikacích z nejrůznějších žánrových oblastí a jeho posudek nejednou překvapí; například vstřícným postojem k populární literatuře, kterou předem nebagatelizuje, ale klade na ni stejné nároky jako na tzv. vážné práce. Některé knihy recenzoval Fučík dokonce vícekrát a vyjadřoval se o nich i ve svých studiích. Bylo by zajímavé porovnat jednotlivé reflexe a sledovat proměny jeho slohu vzhledem k uvažovanému čtenáři.

Po roce 1945 „nezařazené“ drobné publicistiky ubylo. Čtvrtý oddíl, doplňující zbylé svazky Díla, obsahuje jen sedm textů, z nichž jediný je kritickým hodnocením (kritika knihy Miroslava Kapka S Elvírou v lázních). Ostatní práce jsou glosy k různým společenským událostem, resp. polemické reakce (například obrana Jakuba Demla proti lživým výrokům Jana Nového z roku 1967).

Do samostatného oddílu Portréty nakladatelství byly zařazeny publicistické texty sledující nakladatelskou problematiku ve třicátých letech, jež Fučík psal do různých periodik a sborníků. Práce jsou značně různorodé, od profilů Melantrichu a dalších nakladatelských domů přes anketní odpovědi po interview. Fučíkovy editorské aktivity reflektuje oddíl Z dílny editorovy, přinášející ediční komentáře ke spisům F. X. Šaldy a knihám Demlovým, Čepovým a Zahradníčkovým. Díla těchto tří autorů Fučík vydával také v samizdatové edici Rukopisy VBF, kterou vedl společně s Vladimírem Binarem, a soupis v ní vydaných titulů uzavírá tento oddíl. Svazek ukončuje výbor Z rukopisů, obsahující vedle různých dochovaných torz Fučíkových prací také jeho bedlivé posudky německých knih psané pro rozhlas.

Autor je postgraduální student v Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.

Bedřich Fučík: Paralipomena. Edičně připravil Vladimír Binar. Triáda, Praha 2006, 500 stran.