Margaret Atwoodová
Penelopiáda
Přeložila Eva Klimentová
Argo 2007, 192 s.
Próza kanadské spisovatelky je příspěvkem do mezinárodního projektu Mýty, v němž známí autoři nově převypravují mytologické příběhy. Atwoodová si vybrala mýtus Penelopy a Odyssea a podívala se na něj očima Penelopy, proto již název napodobuje Homérovu Odysseu. Autorka převyprávěla příběh moderně, vtipně, ironicky, ale ne výsměšně nebo parodicky ústy samotné Penelopy, která je v podsvětí, odkud místy štiplavě komentuje i dnešní dobu. Představuje se nám jako nepříliš krásná, zato však bystrá sestřenice krásnější Heleny, která se má později stát příčinou jejího dvacetiletého utrpení. „Byla jsem však chytrá: na svou dobu hodně chytrá. Tím jsem se nejspíš proslavila: chytrostí. A ještě tkaním, oddaností manželovi a taktem.“ Penelopa není jen manželka věrně čekající na Odysseův návrat, ale statečná žena, která musí vzdorovat houfu nápadníků i vlastnímu dospívajícímu synovi. Zkrátka, antická Penelopa řeší problémy, které jsou věčné, a osloví i dnes, zvlášť když jsou podány skvělou vypravěčkou tak čtivě a inteligentně. Penelopino vyprávění je přerušováno chórem dvanácti služebných, které Odysseus po návratu zabil. Chór, který byl obvyklý v antickém dramatu, využila Atwoodová tak, že se pokaždé nese v jiném duchu: je tu dětská říkanka, žalozpěv, lidový a námořnický popěvek, idyla, balada, drama, přednáška, proces a milostná píseň.
Milan Valden
Helmut Kuhl
Harila – čtyři z punku a pes
Lubomír Sůva
Jabkenická léta
Větrné mlýny 2007, 38 s., 54 s.
V edici pro současnou českou hru brněnského nakladatelství vyšly první dva letošní svazky. Pod německým pseudonymem se skrývá René Levínský, svérázný dramatik, který napsal Harilu o pankáčích a taky pro ně; těžko si představit hru, v níž vulgarismy tvoří asi sedmdesát procent textu, na jevišti kamenného divadla. Přesto je Harila zábavnou hříčkou o paradoxech současného světa. Více než poctou nezávislosti je jejím výsměchem: partička pankáčů unese gorilu ze zoo, aby jí darovala svobodu, místo toho ji ale začne využívat pro zoofilní video, které zdatně prodává přes internet. Druhý svazek brněnského dramaturga Sůvy je o poznání méně undergroundový, vlastně se zabývá tématem zcela mainstreamovým: problémy dospívání. Jde o neúspěchy v lásce, rozchody, váhání a zakládání kapely, tudíž o atributy, které současná česká próza přežvýkává do omrzení. Sůvův text je pozoruhodný alespoň jazykově: autor střídá všemožné roviny i v rámci jednotlivých replik, vytvářeje tak svébytný tvar, zábavný i provokativní zároveň, otázkou je, zda to ze hry dělá případného kandidáta českých jevišť.
Marta Ljubková
Ivan Blecha
Proměny fenomenologie – úvod do Husserlovy fenomenologie
Triton 2007, 403 s.
Český filosof přichází s vlastním souhrnem fenomenologické metody a filosofie. Vybral klíčová fenomenologická témata, propojil je a přehledným způsobem je předkládá čtenáři. Takový přehled proměn fenomenologického myšlení u nás chyběl a lze říci, že Blechův přístup je komplexní, výstižný a přitom i poutavý a srozumitelný; přináší v našich podmínkách nový průlom do problematiky fenomenologie, nadlouho asi nepřekonatelný. Místy zazní jeho kritické vyrovnávání se s postmoderní či postanalytickou filosofií, a rovněž i kritické odstínění vůči staršímu typu transcendentalismu, jak jej známe od Kanta. Filosof ukazuje, že Husserlova fenomenologie je stále nosná, a to i ve svých pokračovatelích, jako byl Heidegger, Patočka, Fink, Merleau-Ponty, Sartre, Lévinas aj. Postmoderní filosofování je Blechovi často „provokativně dryáčnické, zdivočele provokativní a úmyslně destruktivní“. S tím přichází zvýrazněný skepticismus a relativismus. Přílišný relativismus totiž může vést k sebedestrukci filosofie i vědy, k chaosu dílčích fragmemtárních promluv. Na druhé straně nejsou autorem připuštěna ani „velká vyprávění“, která přinášejí jen jeden nerozborný obraz reality (marxismus, historický materialismus, scientismus). Proti tomu všemu jde Husserl a nabízí svoji filosofii jako vědu.
Jiří Olšovský
Vladimír Holan a jeho souputníci – sborník příspěvků z 3. kongresu světové literárněvědné bohemistiky
Editor Vratislav Färber
Ústav pro českou literaturu AV ČR 2006, 294 s.
Jedním ze tří velkých témat 3. bohemistického kongresu byl Vladimír Holan. Zatímco dosud jediná komplexní holanovská monografie, Holanovské nápovědy J. Opelíka, podává v koncentrované podobě nástin celého Holanova díla, sborník přibližuje Holanovo dílo v nejrůznějších souvislostech a z různých úhlů pohledu: například v kontextu dobového vzniku jeho díla a v kontextu cizích překladů jeho děl a jejich mezinárodní recepce. Pokud Opelík polemizoval s V. Černým o jeho negativním soudu o Holanovi, zde samostatné studie probírají k Holanovi (či části jeho tvorby) nevstřícné texty B. Doležala a P. Blažíčka. Jestliže Opelík vyzdvihl paralelu Holanova myšlenkového postoje s existencialismem (mluví přímo o „spontánním a zakladatelském příspěvku české filozofii existence“), v jednotlivých příspěvcích sborníku se jejich autoři totéž téma pokoušeli uchopit odkazy ke gnosticismu (Med) či tvrzeními o tom, že u Holana „na rozdíl od pythagoreismu, platonismu a křesťanství po katabázi nenásleduje anabáze, naděje na vykoupení“ (Holý). I když sborník ve své pestrosti jistě může něčím oslovit snad každého zájemce o Holanovu poezii, pro mne je nejpřínosnější studie, na kterou odkazoval i J. Holý, Od přeludu k bytnosti X. Galmiche, která vyšla ve sborníku k holanovské výstavě, otevírající celý kongres.
Jan Lukavec
Ludmila Kybalová
Doba turnýry a secese – Dějiny odívání
Nakladatelství Lidové noviny 2006, 295 s.
Knižní dějiny odívání od přední historičky oboru Ludmily Kybalové, v jejichž rámci již dříve vydala starověk, středověk, renesanci, baroko a rokoko, empír a tzv. druhé rokoko, se loni rozrostly o svazek věnovaný druhé polovině 19. a počátku 20. století. Nemusíme sledovat televizní seriály a filmy (především tedy zahraniční), abychom si všimli, že doba takzvané turnýry (od konce 60. let do roku 1890) a secese (1890–1910), jakož i pro módu zlomová dekáda 1910–1920 patří z hlediska odívání k nejoblíbenějším a esteticky nejvděčnějším (v oblibě je předčí jen doba po belle époque těsně následující). Práci otevírá etapa završení historizujících tendencí módy, které ještě značně deformovaly ženské tělo, přes nastoupivší uvolněnost oděvu až k období první světové války, v němž došlo v ženském oblékání k řadě emancipačních změn (mužská móda je v knize spíše okrajově). Kapitoly doplňuje dokumentace (dobové obrazy a fotografie, kresby, střihy) a citáty z různých literárních pramenů, obojí „encyklopedicky“ zasazené přímo do textu, jakož i slovníček pojmů a rejstřík. Autorka vnímá oblékání nikoli pouze z hlediska tendencí, formálních proměn a osobností důležitých tvůrců, nýbrž transformace módního odvětví sleduje v širším kontextu, dobře si uvědomujíc dobové vlivy výtvarného umění a kinematografie, a také způsobu života i průmyslového a technického rozvoje.
Lenka Jungmannová
Geoffrey Regan
Rozhodující bitvy – padesát dvě bitvy, které změnily svět
Přeložil Petr Svobodný
Naše vojsko 2006, 263 s.
Již obálka překladu knihy britského vojenského historika navozuje dojem, že se původně solidní dílo proměnilo v trochu lacinou záležitost. Ovšem ani původní koncept nepostrádá problematický přístup. Panorama vojenských zápasů od antické bitvy u Salamíny až k válce v Perském zálivu není jen interpretací takticko-technických detailů, ale aspiruje na to být obecně historickým výkladem, proč konkrétní bitvy změnily politickou mapu. Nejsou to totiž bitvy, co rozhoduje o dalších osudech národů, států i jedinců, ale jejich politická interpretace a následné chování. Z tohoto pohledu je už samotné označení zavádějící. Neméně zavádějící je klíč k výběru bitev, který Regan před čtenáři zatajil. V přemluvě tvrdí: „prohlašovat, že bitvy popisované na následujících stránkách patří mezi nejdůležitější, si netroufám“. Proč potom ale opatřil knihu názvem rozhodující? Původních padesát bitev je v českém vydání rozšířeno o dvě – u Lipan a na Bílé hoře, nicméně tato změna není zmíněna v ediční poznámce. Autor přidaných bitev je nejspíš – podle copyrightu – Petr Čornej. Proč se potom kniha hemží banálními chybami? Není například ustáleno jméno aztéckého panovníka jako Moctezuma, a nikoli Montezuma, který navíc nebyl králem, protože tuto instituci Aztékové neznali. Výčet věcných chyb by byl dlouhý a jeho délka možná pramení z toho, že, jak se lze dočíst z tiráže, kniha nemá odpovědného redaktora.
Michal Janata
Jan Císař
Přehled dějin českého divadla I a II – od počátků do roku 1945
AMU 2006, 316 s.
Před dvěma lety vydalo nakladatelství AMU dvě útlé publikace o dějinách českého divadla, které napsal jeden z pedagogů fakulty Jan Císař. Cílovými čtenáři byli především studenti DAMU. Nyní se oba díly spojily v jednu knihu, což je ku prospěchu, neboť to především usnadňuje práci s ní. Největším kladem publikace je její jazyk: Císař je věcný a pracuje víceméně jen se základními fakty. Jazyk tak zůstává čtivý, aniž by se však autor vzdal odbornosti. Lze vycítit snahu o zasazení látky do historického kontextu doby, nevelký rozsah však příliš prostoru nenechává, a tak výsledek zůstal někde na půli cesty. I přes věcnost je však kniha často nepřehledná, a to zejména z typografických důvodů. Absence obrázků tolik nevadí, ale text je slitý do husté směsice, kde jedinou (avšak chabou) pomůckou jsou tučně zvýrazněná jména osob. Prospělo by text graficky provzdušnit, aby se čtenář lépe v knize orientoval. Kapitoly jsou příliš dlouhé a jejich rozdělení vyplývá pouze z autorem stanovených období (např. První fáze 1785–1812). Přesto knihu využijí pravděpodobně nejen studenti DAMU, ale i posluchači kateder divadelních věd. Ono také není moc z čeho vybírat…
Lukáš Gregor
L. Mikolášková, I. Pinkasová, K. Winklerová
Norština nejen pro samouky
Leda 2007, 544 s. + CD
Je zajímavé, že nejnovější jazykové učebnice z produkce nakladatelství Leda mají na svědomí mladé ženy (kromě norštiny sem můžeme počítat i náročnou japonštinu). Po skriptech Evy Valentové z roku 1971 a novější učebnici pro začátečníky od Jarky Vrbové a Sissel Nefzaoui je Norština nejen pro samouky prvním komplexním (a dobře zpracovaným) studijním materiálem. Kniha sleduje klasické schéma „samouků”, takže osu lekcí tvoří článek, slovíčka, fráze, gramatika a cvičení. Autorky se však rozhodly původní koncept obohatit, a tak jsou úvodní články často zábavné (Myš v ložnici, Z Tinina deníku), vybrané reálie reflektují i méně známé, pro dnešní Norsko ovšem typické fenomény (Přistěhovalci mezi námi; Je tu jaro, je tu bleší trh atd.), v dialozích zaznívá současný mluvený jazyk a gramatika je vysvětlována přehledně, ale nikoli zjednodušeně. Knihu doplňují vtipné ilustrace Pavla Nováčka, na nichž je možné zahlédnout nejeden charakteristický předmět denní potřeby (plátkovač sýra, láhev norské pálenky, deník Aftenposten). Učebnice má pouze dvě vady na kráse: připravená ležela v nakladatelství tři roky a stojí 699 korun. Je nabíledni, že ji prodražují především dvě připojená audio CD, ta se však mohla prodávat zvlášť. Cena dráždí o to víc, vezmeme-li v úvahu, že učebnice má měkkou lepenou vazbu, která způsobí, že po půl roce používání z ní bude nevzhledný salát.
Karolína Stehlíková
Petra Kubáčková
O andělovi, noční můře, statečném medvídkovi, hodném slonovi, opici a divoké huse
Baobab 2006, 28 s.
Těm nejmenším je určena uháčkovaná pohádka Petry Kubáčkové. Autorka si uháčkovala několik postav, které pak rozestavila do prostoru dětského pokoje, kde je nafotila a vytvořila tak obrázky, z nichž se kniha skládá. Příběh se soustředí na dva kamarády, kteří ožívají, když jejich dětský druh usne. Vlastně zřejmě žijí jen v jeho hlavě, a tak se během snu prohánějí po pokoji, lezou do výšek, létají a kamarádí se (nebo bojují) s ostatními uháčkovanými obyvateli dětského fantastického vesmíru. Kniha obsahuje jen minimum slov, která však u příběhu ani nejsou nutná. Přesto se člověk v ději občas ztrácí a musí luštit, cože se to vlastně v chuchvalcích vlny stalo. Háčkovaný svět je zkrátka poměrně obtížně stravitelný a noční můra v názvu není jen tak. Pochybuji tedy, že by děti měly z knihy větší požitek; ta je totiž určena spíše pro dospělé, kteří si ji budou moci vystavit v knihovně (obal potažený textilií je, jak je u Baobabu zvykem, výtvarně nadprůměrný) a návštěvám pak předvádět, jak je to jejich dítko chytré, když zvládne „číst“ dětskou literaturu s uměleckou ambicí. Navíc knize chybí tiráž a příběh začíná i končí na deskách knihy.
Jiří G. Růžička
Kirsten J. Bishopová
Vryté město
Přeložil Milan Žáček
Laser-books 2006, 338 s.
Fantastický román Vryté město se hrdě hlásí k literárnímu hnutí New Weird. Podle jeho pravidel by kniha měla překračovat kdysi stanovené hranice žánrů. Tento román je tak směsicí sci-fi, fantasy a hororu. Navíc má westernový nádech, ve fantastické literatuře ne příliš obvyklý. Příběh začíná jako klasický western z šestákových románů. Dva vyvrhelové, státní mocí pronásledovaní bývalí revolucionáři, pistolník Gwynn a lékařka Raule se po letech potkají v zapadlém baru v pustině. Jejich setkání se pochopitelně neobjede bez úvodní přestřelky, v níž hlavní hrdina ukáže své střelecké schopnosti. V románu jich ještě využije požehnaně. Možná až přespříliš. Ve sci-fi i fantasy literatuře je zvykem, že hrdina pobije drtivou převahu nepřátel a na závěr prohodí nějakou vtipnou a morbidní hlášku. Čtenář to často i žádá, ale dílo řadící se do New Weird by se mohlo hrdinovi conanovského typu vyhnout. Scéna, v níž s pomocí dynamitových náloží a střeleckého umu zmasakrují pistolník s lékařkou více než čtyřicet vycvičených profesionálních vojáků, je až směšná. Přesto má román originální a magickou atmosféru s dobře vykreslenou psychologií postav. S dějem už je to o něco horší.
Leoš Kyša