V Johannesburgu se ochladilo – byl to špatný nápad, cestovat sem ze Seychel na zimu – a přenosy z místní soudní síně prostřednictvím mobilních telefonů zpravodajů českých televizí jaksi pomalu ztrácejí rating. Však „kontroverzní podnikatel“ úpící zde v žaláři si slávy vhodné k vytěžení jistě ještě užije – dřív nebo později živě přílet do Prahy, za letu exkluzivní rozhovor z paluby samozřejmě, pak podrobné retrospektivy Reportérů ČT a Na vlastní oči a nakonec pořádná autobiografie.

Do toho suchopáru naštěstí spadl jako z nebe případ týraného dítěte, jeho záhadné sestry a celé jejich nešťastné rodiny z Brněnska. Kolikpak vynese tato reality show? Obchodní oddělení příslušných médií a nezávislí experti to jistě vyčíslí, zhodnotí a pro příště dále zefektivní. V napínavém seriálu mne zaujaly dvě epizody: zjištění, jak kruté, nemorální a nespravedlivé je zveřejňování jména dětské oběti a obrazového záznamu jejího šikanování, na všech televizních stanicích opět s uvedením celého chlapcova jména a opět doprovázené záběry z počítačové kamery. A komentář Martina Zvěřiny v Lidových novinách, podle kterého Jakub Patočka, který oné rodině pomáhá, „dokázal v případu nalézt něco, co se dosud nikomu nepodařilo – komerční potenciál“. Ten totiž po čerstvých zkušenostech s médii, jako jsou bohužel i Lidové noviny, oznámil, že příště se vyjádří jen v Literárních novinách, jichž je šéfredaktorem. Zvěřina z toho vyvozuje, že „napříště můžeme moralizování pana Patočky stavět do sousedství výroků Vladimíra Železného či Jana Kavana, ,morálních autorit‘ podobného kalibru“. Opravdu dojemná starost o mravní čistotu kulturních periodik. Kdo ale spasí duše poctivých bulvárních novinářů?

Co mne však minulý týden zaujalo nejvíc, byla příloha Cestování páteční Mladé fronty Dnes, věnovaná Slovensku. Přinesla řadu užitečných rad a zkušeností, například že „služby někdy nejsou stoprocentní a dodnes v hospodě narazíte na otrávenou servírku. (…) Náladu vám naopak spraví majitelé ubytování v soukromí. Rádi poradí, několikrát se přijdou zeptat, zda je vše v pořádku…“ Prostě jiný kraj, jiný mrav. Ale také varování, že „citlivou otázkou může být dotaz na rozdělení Československa. Někdy se dozvíte, že to byla chyba. (…) Ale jinde by se vám mohlo dostat pěkně ostré odpovědi.“ No, představme si, jaképak asi odpovědi by se dostalo třeba v české krčmě slovenskému turistovi. Poslední strana je věnována slovenské kuchyni. Kromě jejího popisu si můžeme uvařit slovenské halušky z vařených brambor, ačkoli Slovenská kuchárka (Vydavateľstvo Osveta 1990) praví: „Očistené surové zemiaky postrúhame a zmiešame s múkou a so soľou.“