Ze skleněné vázy Vasa se stala jedna s ikon designu konce dvacátého století. Když v roce 1936 architekt Alvar Aalto pracoval na tvaru vázy, nechal se inspirovat mapami a leteckými snímky finské krajiny. Velmi podobným způsobem postupuje Jana Kasalová při práci na svých kresbách. Na průhledný španělský kladívkový papír přenáší části současných i starých map, překrývá je a otisky posouvá. Plochu papíru pak oboustranně pokresluje různě tvrdými tužkami a na mléčně bílé, jakoby zamlžené ploše zakresluje cesty a směry lidské civilizace, větrné, energetické a zvukové proudy, lidské a zvířecí trasy putování krajinou. Tak vznikají černobílé, skoro abstraktní struktury. Částečná průhlednost papíru s oboustrannou kresbou dociluje podivného náznaku prostoru, ve kterém se někdy objeví část otisku tlumeně barevné reálné mapy, fantazijní postava putujícího člověka, trasy tažných ptáků a náznak hlav posledních stád divokých zvířat směřujících za potravou. Některé kresby jsou zahuštěné do těžko dešifrovatelné, skoro monochromní spleti, na jiných jsou strohé a oproštěné linie jen několika energetických a zvukových drah, někdy jednoduchých obrysů, jakýchsi ostrovů viděných z výšky. Kresby tak připomínají různé podoby krajin, které známe z fascinujících pohledů z kulatého okénka vysoko letícího stroje. Cesty, přelety, vzdálenosti a výšky byly také donedávna životem umělkyně, která po dokončení českých škol pokračovala ve studiích a existenci mimo vlast.

Ten, kdo navštíví tento měsíc Madrid, si může v centru města v galerii Utopia Parkway prohlédnout výstavu kreseb a obrazů Jany Kasalové. Není příliš časté, aby nejrespektovanější kulturní příloha španělských novin věnovala českému výtvarnému umění polovinu jedné strany. Stalo se tak dne 26. 5. 2007 v sobotní rozsáhlé příloze Babelia madridského vydání El País článkem uznávaného kritika Franciska Calva Serrallera. Kromě jiného se v něm píše:

„Popis identity této mladé české umělkyně má hluboké a spletité kořeny. Ty nás na jedné straně přenesou k improvizované kaligrafii, kterou krajinářům doporučoval již Leonardo. Měli začít u malé skvrny na zdi a na jejím základě rozvinout svou fantazii. Je to technika, kterou použili surrealisté stejně jako spisovatel August Strindberg ve svém grafickém díle. Najdeme zde také stopy vytříbeného kulturního fenoménu černého divadla autorčiny rodné země. Na výstavě Kasalová používá jako podklad mapy měst, které překresluje tak dlouho, až se sloučí v jakousi její vlastní vnitřní kartografii… Na základě těchto ikonických rezonancí Jana Kasalová formálně odkazuje na kresbu Josepha Beuyse.”

Takový je neklid umělce, který objevuje a sestavuje mapu paměti lidského mozku, která se nejasně dere na povrch, i když každé z jejích ostrých vláken je zřetelné a evokuje něco výjimečného a neopakovatelného.

Autor je kurátor výstav a galerista.