Dramaturgy nadcházejícího dvaačtyřicátého ročníku karlovarského festivalu nelze podezírat, že by jihokorejský film Mutant, který natočil známý režisér Bong Joon-ho, zařadili do svého „půlnočního“ programu omylem. Zápletka hvězdně obsazeného filmu, který byl uveden v Evropě i na prestižním festivalu asijského filmu Far East v italském Udine (www.fareastfilm.com), je jako z béčkové produkce. Inscenuje totiž teror obojživelné obludy (kombinace olihně, pulce a krysy či draka), která se zjeví z řeky Han a začne požírat obyvatele Soulu. Lidské jídlo si přitom divoce loví a schraňuje v jedné z vodních jímek nedalekého mostu, kam si hladové monstrum velikosti tiráku unese i středoškolačku Hyun-seo. V naději, že děvče stále žije, vydává se otec, opilecký stánkový prodavač Park Gang-du, s celou – prachbídně vyzbrojenou – rodinou na záchrannou misi.
Katastrofický film, nebo rodinné psychodrama?
Tento napínavý snímek je v jistém smyslu „půlnoční“ i „monstrózní“, když vezmeme v úvahu jeho rekordní výsledek v korejské návštěvnosti a prosazení se v americké distribuci. Ale stejně jako v předcházejícím výtečném Bongově filmu Vzpomínky na vraždu (2003) i tentokrát jde o podivuhodné spojení žánrů s autorským, rodinným i politickým dramatem. V Mutantovi najdeme horor, katastrofický film, ale i komedii či prvky sci-fi; nicméně za žánrovým schématem zmutované obludy, která „slepě“ ohrožuje město, přičemž hrdinové musí přežít a adrenalinově zachránit nevinnou školačku, se skrývá dílo s tajemstvím.
Ve Vzpomínkách na vraždu řešili detektivové sérii nevysvětlitelných vražd žen, které ovšem katalyzovaly lidské drama hledání identity. V Mutantovi je údajný nositel smrtelného viru, k čemuž odkazuje přesnější anglický název filmu The Host, také ještě čímsi jiným než jenom exponátem hrůzy z katastrofických snímků. Únos mladičké dívky Hyun-seo spouští nevyhnutelně dynamiku psychodramatu její narušené a outsiderské rodiny, která v okamžiku ztráty odkrývá svá letitá, nevyřčená traumata. Ačkoliv film svým prologem naznačuje, že monstrum vzniklo dávným čachrováním zahraniční firmy s chemikáliemi, každá interpretace tohoto snímku si musí položit základní otázku, čeho všeho je ona nestvůra vlastně „přenašečem“.
Na první pohled se zdá, jako by vetřelec ztělesňoval obludnost rozpadu rodiny „sympatických zoufalců a opuštěných mužů“, mezi nimiž chybějí matky. Hrdinství těchto nenápadných jedinců na okraji má dva rozměry: každý z nich musí prokázat odvahu, aby překonal strach a pokusil se zachránit Hyun-seo, zároveň je ale nucen se konfrontovat sám se sebou a s vlastním selháním v dysfunkční rodině. Dědeček Hie-bong se přiznává k vině na nezdařené výchově dětí, stejně jako opilecký budižkničemu Gang-du opožděně dospívá do role otce. Toto herecky expresivní a rozjitřené psychodrama ale není na rozdíl od logiky komerčních blockbusterů zadarmo; vyžádá si jednu bolestnou oběť, kterou musí rodina zaplatit.
Počínání postav je nicméně sympaticky zbavené efektních akčních sekvencí, jaké najdeme v klasických katastrofických filmech s netvory typu Aligátor (1980). Neuvidíte naolejované svaly, ani krkolomné kaskadérské kousky, po nichž se hrdina jenom decentně vysmrká. V tomto smyslu má i samotné trikové poskakování slizkého mutanta silně groteskní potenciál. Mnohem větší důraz je kladen na neokázalé a bídné putování téměř bezdomoveckých loserů po výspě města a krajině zdevastované industriálním i technologickým odpadem. Nejde jenom o chemikálie, které stvořily netvora, ale také o všudypřítomné plechovky piva, autobazary s ojetinami, masově rozšířené videohry, mobilní telefony...
Horor, či politikum?
Nepřehlédnutelnou kvalitou Bongovy tvorby je ambice, s níž si vybírá několik terčů najednou a všechny je divoce halí do kabátu žánru. Jinými slovy, nesoustředí se jenom na hledání citu, a důstojnosti bídných hrdinů na dně, ani nelíčí pouze spektakulární napětí a ohrožení malé školačky (krásky) ve „zvířecím“ zajetí. Smrtelně jedovatý virus, který se může rozšířit na celé město, připomene asijské trauma ze SARS, viru, jenž se projevil v roce 2003. V Mutantovi je falešná panika šířena záměrně ze zdrojů americké armády, která chce „vyzkoušet“ chemický postřik Yellow Powder na celé město, které přišlo do styku s monstrem; i proto zůstává dílčím tématem snímku traumatizující přítomnost amerických vojáků v Koreji – v Soulu jich je dosud asi čtyřicet tisíc – a vliv americké kultury, která dopadá (v metafoře dezinfekčního postřiku) na korejskou půdu.
Rodina se tím ocitá ještě v druhé izolaci, nejenom té sociální: Parkovi vstupují do ilegality, aby našli dceru i přes snahu úřadů zadržet je ve zbytečné karanténě. Jedinec se tu postaví proti „kolektivistické“ korejské společnosti, která mu už nedovede pomoci, což je ostatně jedno z hlavních témat jihokorejské kinematografie posledních let. A co víc, režisér Bong pikantně zahrnuje do této psanecké rodiny dvě exemplární postavy. Zatímco Gang-duova sestra Nam-ju je symbolem patriotismu, domácí olympioničkou ve střelbě z luku, její bratr Nam-il zůstává člověkem nespravedlivě promarněného talentu; jako student se účastnil protestních protivládních akcí a musel zanechat studií.
Film Mutant se tedy ptá nejen „Co by se stalo, kdyby se dnes v Soulu objevila nestvůra?“, ale klade i provokativnější otázky: „Není náhodou mutant symbolem naší postindustriální společnosti?” V případě Bong Joon-hoova díla jde o promyšlenou skládačku, která ukrývá zrádná a nebezpečná místa, v nichž obluda páchne a cení zuby, ale také odkrývá bolavá místa dnešní Koreje. A přestože tentokrát je Bongův snímek o něco nevyrovnanější, než byly Vzpomínky na vraždu, dokumentuje životaschopnost jihokorejské kinematografie, která umí kombinovat děs či napětí se společenskými komentáři a divácké žánry s bytostně autorským přístupem k tvorbě.
Autor je redaktor deníku Právo.
