Sestavili Karel Utte a Nella D. Astonová
Dybbuk 2007, 224 s.
Antologie složená z erotických textů doprovázených ilustracemi je pojata jako „vějíř poct, které různí svobodní duchové kundě složili“. Při čtení prvního vznosně napsaného komentáře editorů „Řekněte kunda – máte na to?“ ale začínáme mít pocit, že buď editoři zaspali o sedmdesát let dobu, nebo jsou odrostlými puberťáky čerstvě se seznámivšími s funkcí titulního orgánu. Ediční zpracování fragmentů evokuje roztříštěný styl nahodilých výpisků z četby. Všechny texty souboru jsou čerpány z již vydaných knih, pouze několik (z hlediska celku zanedbatelných) českých textů je zde vydaných poprvé. Za úryvky klasických (de Sade, Cleland, Lawrence) i novějších (Houellebecq, Gira, Limonov) autorů tak pokulhávají texty současných českých spisovatelů (pomineme-li V. Veneru, P. Krále a T. Tvrdého). Zbytek tvoří několik lidových říkanek z Obrátilových Kryptadií a texty vybrané z Erotických revuí a z knih, které lépe (a celé) vydává např. Torst. Hlavním účelem knihy je tedy seznamovat s dobře známými erotickými texty a bourat neexistující tabu, což je trochu málo. Kniha je tak dobrá buď jako iniciační dárek mladšímu sourozenci, nebo jako prostředek k pobuřování spolucestujících v městské hromadné dopravě. Celkový pocit z ní by se dal nejlépe vystihnout obrazem z předmluvy jednoho z editorů – dva malí chlapci se zarputilou radostí ze zakázaného neznámého stále dokola opakují dvě slabiky: ča-pí-ča-pí-ča-pí...
Karel Kouba
Amélie Nothombová
Milostná sabotáž
Přeložila Helena Beguivinová
Garamond 2007, 110 s.
Po titulech Vrahova hygiena, Strach a chvění, Můj soukromý nepřítel a Atentát přichází na knižní trh další román této velmi zvláštní a svým způsobem ojedinělé belgické autorky. Spíše než román dal by se text označit jako novela, i když hloubka, do které se autorka odváží ponořit, se jistě přibližuje románovým rozměrům. Naopak, poloha vyprávění a rozsah jsou spíše novelistické, jakož i určitá strohost, se kterou čtenář dostává hutnými doušky informace typu „Komunistická země je taková země, kde jsou ventilátory“, „Čína je klasika, bezvýhradnost, je to Channel číslo 5“ anebo „Některé země působí jako droga, neboť mají podivuhodnou moc udělat domýšlivce z lidí, kteří tam byli…“, čímž Nothombová myslí právě Čínu – zemi, kde strávila část svého dětství, a měla tudíž možnost nahlédnout do třinácté komnaty státu ve státě, neboli ohraničeného prostoru výsadní společnosti, oddělené od běžného života diplomatickým pasem. A je to vskutku podivuhodná společnost, pozorovaná nelítostnýma očima. Autorka svůj tehdejší pobyt komentuje z pozice dospělého, také proto může mezi dětské postřehy zabloudit tu Baudelaire, tu Wittgenstein, tu ryze cynický až černogroteskní komentář, ale jádro vyprávění, pro které stojí za to knihu přečíst, naštěstí zůstává u příběhu o jedné kuriózní dětské světové válce a zcela běžných hnutích srdce jedné dospívající dívky.
Magdalena Wagnerová
Neil Gaiman
Sandman 5: Hra o tebe
Přeložil Viktor Janiš
Crew 2006, 192 s.
Pátý díl z komiksové série Sandman se konečně dočkal barvy. Díky ní se dostal na křídový papír a zaplatíte za něj o trochu víc než za předchozí díly, ale co se dá dělat. Gaiman totiž s barvou pracuje; zejména u dialogů, a v černobílém provedení by se v některých pasážích mohl stát příběh nesrozumitelným. V tomto díle se autor zaměřil na dětské sny. Klukům se prý zdá o tom, jak jsou „rychlejší nebo chytřejší nebo umějí létat“, kdežto dívky sní o tom, že jsou „ztracené princezny ze vzdálených zemí“. I Barbara, která žije se svými lesbickými kamarádkami kdesi na periferii New Yorku, byla dříve princeznou a svůj snový svět obydlela obživlými tvory, jejichž předobrazy se staly její oblíbené hračky. Teď, když už žádné sny nemá, se její přátelé vrátili, protože její „zemi“ hrozí nebezpečí – kukačka a její armáda se chystají snovou zemi zničit. Gaiman opět bravurně propojuje svět snů s realitou, tentokrát možná ještě propracovaněji než jindy. Na strastiplné cestě za zrcadlem čeká Barbaru dobrodružství jako vystřižené z Čaroděje ze země Oz nebo Pána prstenů a na pomoc jí do snu přispěchají i její kamarádky, které použijí riskantní měsíční cestu (a způsobí tak nečekané klimatické změny ve skutečném světě). Člověk žasne, kolik má Gaiman fantazie (skoro jako by své knihy psal ve snu) a zároveň jak dobře dokáže zachytit reálný svět. Dojemné čtení před spaním!
Jiří G. Růžička
Terry Pratchett
Koule
Přeložili Jan Kantůrek, Dana Krejčová
Talpress 2006, 484 s.
Podtitul knihy Koule – Věda na Zeměploše napovídá, že se nejedná o další díl románového fantasy cyklu, ale že se kniha řadí do série Vědeckých pojednání (je druhou v pořadí), která zkoumají život na tzv. Zemneploše (tedy Zemi, která má v rámci Zeměplochy velmi podřadné postavení, když i se svými hemisférami, planetárním systémem a Sluncem leží v podobě těžítka na stole mága Mrakoplaše). Na „vědách“ s Terrym Pratchettem spolupracovali Ian Stewart a Jack Cohen. Pratchett je autorem lichých kapitol, v nichž se odvíjí příběh vědecké expedice, sestávající z mágů a knihovníka--orangutana, na Zemneplochu v době Williama Shakespeara. Cíl putování, tedy zbavit svět elfů, se však poněkud zkomplikuje nepříjemným zjištěním... Sudé kapitoly (tvoří asi dvě třetiny svazku) mají charakter populárně naučných textů, které lapidárně a zároveň vtipně objasňují, glosují, či s nimi polemizují fyzikální, matematické, biologické a společenské údaje Zemneplochy. Kniha by tak mohla zaujmout nejen početné stoupence Pratchettovy série, ale i odborněji zaměřené čtenářstvo.
Helena Vyplelová
Edward W. L. Smith
Tělo v psychoterapii
Přeložila Silvie Struková
Portál 2007, 208 s.
Gestaltterapie (nezaměňovat s dnes již antikvovanou akademickou gestaltpsychologií) je psychoterapeutická škola, založená byvším psychoanalytikem F. Perlsem, soustřeďující se na holistický přístup k člověku s důrazem na situace „tady a teď“. Významnou roli zde hraje exprese, a proto i práce s tělem a jeho dynamikou. Gestaltterapeutický protagonista předkládá ve svém díle syntézu aspektů tělesnosti a techniky práce s tělem v léčebné praxi. Jeho pohled na člověka se nevyhne jisté mechaničnosti (pozůstatek psychoanalýzy), ale primárně akcentuje prožitek. Vychází z pojmu „sebepřerušení“, označující akt rezignace na sledování cesty životní plnosti; patologii definuje jako „vzorec navyklých způsobů sebepřerušování v cyklu kontaktů a stažení“. Autor uvádí do způsobů „čtení těla“, technik rozehrávání jeho řeči a sdělování, odstraňování bloků a pancířů. Cílem je umění emočního zpracování energie, „žité“ tělo. Přílišná generalizace a absence hermeneutického vztahování je samozřejmě těžko přijatelná např. pro existenciálně laděnou psychoterapii, nepopiratelnost významu práce s tělem v terapii je tak zřejmá, že fundovanou a inspirativní Smithovu knihu nelze odbornému i laickému zájemci než doporučit.
Jiří Zizler
Lenka Lomtatidze
Historický vývoj pojmu křivka
CERM 2007, 239 s.
Křivka není historicky neproměnným pojmem, jak by se mohlo zdát. Ukazuje se, že pojem křivky lze studovat nejen na matematické půdě, ale i prostředky historiografie a filosofie. Tento přístup může být ošidný, Lomatidzeové pokus však lze považovat nejen za zdařilý, ale k jeho kladům patří i přístupnost a poutavé líčení. Příběh křivek před nás staví kreativitu matematického ducha a dává nahlédnout laikům do zákulisí matematické symboliky. Kniha je rozdělena na šest částí, tvořících mezníky v pokusech o uchopení matematických formulací křivky. V prvním dějství je křivka dosud nevyvázána z praktických souvislostí života, respektive objevuje se v nich poprvé jako jev. V druhé kapitole již problém křivky vyvstává na scéně axiomaticky budovaných základů matematiky v Eukleidových Základech. Třetím zlomem je Descartovo pojetí křivky jako množiny průsečíků dvou pohybujících se přímek. Řešení ve „století křivek“ (1649–1748) přináší zárodky infinitezimálního počtu. V pátém dějství se křivka vynořuje v souvislosti se zaváděním pojmu funkce. V šesté kapitole zúžila autorka problém křivky na hlavní formulace na půdě syntetické, algebraické a diferenciální geometrie a topologie, v níž je křivka definována jako kontinuum dimenze 1. Kniha může přinést užitek nejen matematikům, ale i dalším oborům, které s pojmem křivky často nereflektovaně pracují – zejména teoretikům a historikům architektury.
Michal Janata
Písně země Nairi – lidové a trubadúrské písně středověké Arménie
Přeložila Petra Kohoutková
DharmaGaia 2006, 205 s.
Nakladatelství DharmaGaia se prezentuje sloganem „knížky pro přemýšlivé lidi“, ne vždy je však pouhá orientace na východní náboženství zárukou toho, že čtenář bude muset nad knihou přemýšlet. DharmaGaia se však neorientuje jen na populární duchovní literaturu, ale snaží se českému čtenáři přiblížit i život ve vzdálených krajinách. Příkladem je sbírka lidových a trubadúrských písní ze středověké Arménie. Rozdělení do jednotlivých „sekcí“ (písně svatební, pohřební, o lásce apod.) sice mnoho nápaditosti nevykazuje, nicméně jde v tomto případě asi o nutnost. To podstatné na tomto souboru je, že jsou samotné verše okomentovány a výbor je doplněn mnoha kratšími studiemi. Čtenář tak má možnost skrze srozumitelný, ale zasvěcený pohled proniknout do historie této země a zejména do její bohaté kultury. Každému oddílu je také věnována bližší charakterizace specifických vyjadřovacích prostředků, poodhalující kontext vzniku textu. Bohužel se však nemohu zbavit dojmu, že překlad arménské poezie do češtiny ubírá veršům na kouzlu. To už se ale poezii stává.
Lukáš Gregor
Hynek Bartoš
Očima lékaře – studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše – tělo
Pavel Mervart 2006, 285 s.
Filosof Hynek Bartoš, žák Zdeňka Kratochvíla, se představuje svou první knihou, jež je přepracovanou verzí jeho disertace, obhájené před několika lety na pražské přírodovědecké fakultě. Ve studii, jejíž název je poněkud zavádějící, se zabývá skutečností, že okřídlené rozdělení duše – tělo, které je podstatou mnoha potíží nejen v pozdější filosofii a vědě, ale také v medicíně (svým příklonem k tzv. psychosomatické medicíně se tak řadí po bok např. S. Komárka), je sice k vidění již v řecké tradici, ale přitom je v ní extrémním a osamoceným názorem, a rozborem tématu u Homéra, Hésioda nebo tzv. presokratiků (zejména Empedokla a Hérakleita – což jistě není náhodné nejen proto, že na tyto dva autory máme u nás v současnosti špičkové odborníky a vykladače) vyvrací jeden z mnoha omylů běžného nahlížení typu „to už staří Řekové..“. Problému rozdělení duše – tělo se ovšem Bartoš až na pár úvodních poznámek vyhýbá, a jeho dílo tak nejspíš zůstane pouze užitečnou prací pro zájemce o filosofii obecně a řecké myšlení zvláště: provokativní otázky v ní kladeny nejsou a nové myšlenky také nejsou vyřčeny: což asi ani nebylo úmyslem. Kniha je napsána čtivě, vtipně a přehledně, vše je pečlivě vyargumentováno a Bartošovo dílo představuje sympatický příspěvek k českému myšlení. Očima lékaře tak zůstává řádnou, nikoli však mimořádnou studií.
Vojtěch Varyš
Miloslav Král
Věda a víra
Mladá fronta 2007, 299 s.
Český filosof vědy se ve své knize zabývá paradoxním spojením vědy a víry. Inspiruje se některými moderními kosmologickými, kybernetickými a psychologickými objevy, jež se týkají smyslu jsoucna, života a člověka. Kloní se přitom k jungovským představám o lidském kolektivním nevědomí, o bytostném já člověka, které spojuje s bytostným já kosmu. V těchto svých úvahách se však snaží stále držet vědeckého paradigmatu, zejména myšlenek o evoluci, o přetržitých kvalitativních skocích ve skutečnosti (evoluční kybernetika). Autor se zároveň zcela apodikticky přiklání k psychologii lidského nevědomí, kdy intuitivní zprávy (zjevení) z tohoto nevědomí se považují za prokázané (chybí hlubší fenomenologický přístup). On sám prožil určitou konverzi ve svém duševním a duchovním vývoji, která ho přivedla k chápání různých mystických zkušeností. Podobně jako americký badatel G. Schroeder předpokládá, že náš hmotný a energetický svět je nesen a vyvěrá z informačního základu, kterému se odpradávna říká bůh. To, co vyvolalo velký třesk, má být bůh, a evoluce původní „kuličky energie“ vedla až ke vzniku života a lidského vědomí. A právě tímto naším vědomím jsme spojeni s původním vědomím kosmu, s prainformací jako skrytou tváří boha. Náležitá víra nás má probouzet k oné původní paměti „nebe“ a tím i k chápání smyslu života našeho i života vůbec.
Jiří Olšovský
Petr David, Vladimír Soukup
Za strašidly na hrady a zámky 2
Ikar 2007, 232 s.
Prázdniny za rohem a nezbývá než sbalit romantickou tornu a vydat se vstříc obzorům – jistě i proto, že zdejší kukačky inovovaly a kukají natřikráte, nikoli ku-ku, ale ku-ku-ku! Bedekr cestovatelův po zdejších zemích Za strašidly na hrady a zámky je šikovná knížečka formátu traperské kapsy batohu. Co možno: autoři sebrali případný fundus – ke hradu či zřícenině náleží historická legenda, vážící se pověst, malířská ilustrace hradního detailu, momentu z pověsti a fotografie. Budou bolet nohy, možná vás potká bouře v lese, málem dojdou tatranky, v příšeří se mihne náznak siluety medvěda, pivo třeba zchladit v ručeji, na nebi popluje souhvězdí Šéfa – a do toho ještě ty hrady! V létě, takový hic a hejna komárů! Buďto hostel, camp, nebo širák, případně trip. Mno, vydej se po proudu Bobří řeky, anobrž žlebem pod Jedlovým hřebenem, kaňonem podél peřejí k Dolní Osadě na Lukách… tuhle jsem tudy šel, zrovna mi docházelo víno a obdivoval jsem tamní říční úplavy. Potom přišla bouřka, leč já byl zrovna v hospodě, pil pivo a chystal se do nočního tripu naskrz lesy kaňony Mže. Spatřil jsem pozoruhodné úkazy: písčiny, žleby, bučiny, mělčiny a vrbiny, zhlédl azurové říční ptactvo i mlžné vodní motýlice… a pak všechno mi bylo sajrajtem. Venkoncem dobrý průvodce; chybí kilometráž, konfigurativní mapka, popisy stezky…
Vít Kremlička