Rozmach periodických přehlídek současného umění, k němuž dochází od devadesátých letech minulého století, je možné vysvětlit potřebou nahradit hierarchii center a periferií jakýmisi putovními a dočasnými středisky. Nově vznikající bienále přinesla současné umění i do zemí, kde zcela chybí potřebná institucionální základna.
Letošní červen byl na výstavy výjimečný. Pod sloganem Grand Tour 2007 se podařilo zkoordinovat otevření čtyř velkých přehlídek – 52. Benátského bienále, veletrhu Art 38 Basel (A2 č. 27/2007), Documenty 12 a Skulptur Projekte Münster. Srovnání koncepcí jednotlivých výstav, k němuž tento fakt provokuje, by vyžadovalo analýzu přesahující možnosti recenze. Přesto se pokusím naznačit tři charakteristické rysy, které lze vysledovat jak na bienále, tak na Documentě: 1. Objevuje se určitý stesk po modernismu nahlíženém jako klasický vzor, zejména pokud jde o jeho universalistický charakter. 2. V pohledu na umění někdejších periferních regionů dochází k posunu úhlu pohledu od vyzdvihování kulturní diverzity ke hledání styčných bodů, kterými mohou být právě různé verze modernismu. 3. Začíná se rehabilitovat artefakt – fyzický nosič díla, jehož význam zredukovaly situativní tendence devadesátých let na minimum.
Mezinárodní přehlídka
Původní areál Benátského bienále v parku Giardini s národními pavilony postavenými ve velké většině za Mussoliniho éry, již dávno neodpovídá politické mapě světa a prostorovým požadavkům výstavy. Ze 76 států, které se letos zúčastnily, měly pouze 34 k dispozici vlastní pavilon, zatímco ostatní si pronajaly prostory ve městě. Největší pozornost se dnes ovšem neupírá na expozice jednotlivých zemí, ale na mezinárodní přehlídku, jež je situována zčásti v halách Arsenale a zčásti v italském pavilonu v Giardini.
Kurátorské přístupy, jež v posledních letech určovaly podobu přehlídky, odrážejí proměny pojetí prezentace současného umění. Harald Szeeman, který na přelomu milénia získal výsadu koncipovat dvě bienále za sebou, vytvořil ucelené projekty, které spojovaly silné téma s otevřeností vůči mladému a perifernímu umění. Kurátor bienále roku 2003 Francesco Bonami se naopak vzdal ideje velkého projektu a rozparceloval prostor Arsenale na úseky, které svěřil různým kurátorům. Díky tomu bylo možné ukázat různorodost typickou pro současné umění. Minulý ročník, jehož kurátorkami byly poprvé dvě ženy, Maria de Corralová a Rosa Martinezová, oproti předcházejícím postrádal jak silné téma, tak rázné kurátorské gesto.
Letos se kurátorem bienále poprvé stal Američan, Robert Storr. Zdá se, že Storrova koncepce pokračuje v trendu široce formulovaných hesel, jež umožňují opětovně zahrnout standardní sestavu elitních umělců. Výstava, jejíž název lze přeložit jako „Myslet smysly, cítit myslí. Umění v přítomném čase“ je koncipována kolem problému zviditelňování. Deklarovaným cílem je přemostit propast mezi intelektem a citem, koncepcí a percepcí, která se v umění otevřela v šedesátých letech se vznikem konceptualismu. Motiv zviditelňování je uchopen v širším významovém rozsahu, tedy nejen jako problém geneze umělecké formy, ale také jako politický problém zviditelňování marginálních identit, utlačovaných skupin, zastíraných zájmů a utajovaných konfliktů.
Instalace Lucy Buvoliho a manželů Kabakovových, které rámují expozici v Arsenale, reflektují téma ztracených utopií. Prostřední část výstavy naopak ukazuje současné konflikty skrze prizma umění, které se již nemůže opřít o utopické projekty. Leon Ferrari a Jenny Holzer formou instalace a obrazů poukazují na zločinnou tvář „protiteroristického“ tažení. Rozstřílený Bejrút na fotografiích Gabriele Basilica se svou anonymitou stává metaforou universálnosti zkázy. Naopak zcela nevinně se jeví křižovatka v témže městě viděná z pozice ostřelovače na fotografií Tomoko Yoneda. Osobní rozměr smrti je artikulován ve videoinstalaci Yanga Zhezhonga, který žádal lidi na ulicích, aby řekli na kameru větu „Zemřu“, v práci Sophie Calleové, jež pojala svou účast jako rozloučení s umírající matkou, i v projektu Emily Jacirové mapující okolnosti politické vraždy palestinského intelektuála Waela Zuaitera. Videa Óscara Muñoze vizualizují mizení: portréty malované mokrým štětcem na kameni se vypařují, sotva jsou dokončeny.
Značná část participujících umělců jsou emigranti nebo nomádi pohybující se napříč odlišnými kulturami. Z prací věnovanými tématu migrace zmiňme aspoň neonový nápis Exil umístěný u jednotlivých východů v Arsenale od Abdela Abdessemeda nebo komiks dvojice Eyoung Ngangué a Faustin Titi popisující marnou snahu afrického mladíka projít branou do Evropy. Afrika je letos poprvé zastoupená vlastním pavilonem umístěným v areálu Arsenale v bezprostřední blízkosti hlavní výstavy. Jednu z cen bienále, Zlatého lva za celoživotní přínos získal rovněž Afričan, fotograf Malick Sidibé z Mali. Řada afrických umělců je zařazena do mezinárodní přehlídky po boku klasiků, jako jsou Lawrence Werner, Sol LeWitt, Robert Ryman, Bruce Nauman, Giovanni Anselmo či Elsworth Kelly.
Z částečně již zmíněných reprezentantů Latinské Ameriky dále stojí za připomenutí brazilský konkrétista Waltércio Caldas či Belgičan naturalizovaný v Mexiku Francis Alÿs, jenž ve svém díle Bolero povyšuje podřadnou práci na kreativní výkon. Centrálním prvkem projektu je animovaný film, který ukazuje rudou pásku tančící v rukou čističe bot a vytvářející svým pohybem melodii.
Snahu smířit formalismus a reflexi politických témat pod společným heslem zviditelňování ilustruje práce Marine Hugonnierové, jež vlepila výstřižky reprodukcí obrazů Elswortha Kellyho do palestinských novin. Dva umělci pocházející z Rakouska odlišnými způsoby vizualizují vznik vědění. Valie Exportová v performanci na vernisáži recitovala text sedíc před obrazovkami, na něž byl simultánně přenášen videozáznam jejích hlasivek. Fotografický cyklus Rainera Ganahla ukazuje intelektuální celebrity při výkonu jejich práce v (často poloprázdných) posluchárnách.
Letošní přehlídka nepřináší velké objevy ani nepřekvapuje kurátorským řešením. Expozice postrádá výrazné kontrasty a stojí především na kvalitativní vyváženosti prací. Zatímco devadesátá léta zaznamenala přesun pozornosti od díla ke kurátorské pozici, skromný přístup, který reprezentuje Robert Storr, naznačuje opačný trend – upozadění kurátora ve prospěch jednotlivých děl. Konzervativní dojem, kterým pak výstava působí, je zřejmě adekvátní vůči situaci v umění, kdy usilovat o projekt budoucnosti znamená obracet se k minulosti. I na to by mohl poukazovat jeden z motivů letošní přehlídky – velké zastoupení předčasně zemřelých umělců, jako je Martin Kippenberger, Felix Gonzalez-Torres či Jason Rhoades.
Národní pavilony
Zatímco mezinárodní přehlídka nabízí interpretaci stavu současného umění, národní pavilony vypovídají především o kulturní politice jednotlivých států.
Ten americký funguje jako síň slávy pro prověřené umělce. Ani letošní volba Felixe Gonzaleze-Torrese nezklamala, což se bohužel nedá říct o nových pracích Tracy Eminové v britském pavilonu. Na známé osobnosti sází rovněž německý pavilon, v němž vystavuje sochařka Isa Genzkenová, i pavilon Francie, který láká na multimediální projekt Sophie Calleové. Umělkyně nechala přeložit osobní dopis do rozdílných výrazových prostředků od znakové řeči po hudbu či tanec. K uznávaným autorům patří též Aernout Mik, jehož videoinstalace v nizozemském pavilonu je pouze částí mezioborového projektu věnovaného nelegálním přistěhovalcům. Stojí za zmínku, že kurátorka Mária Hlavajová, která byla pověřena přípravou koncepce národní reprezentace Nizozemí, se v tomto státě nenarodila.
Země vyznačující se poněkud křehkou demokracií svou účast na bienále obvykle nepojímají jako příspěvek k mezinárodní podobě současného umění, ale jako národní reprezentaci. Zatímco v pavilonu Egypta nechybí ani tentokrát papyrus a pyramidy, Rusko sází na předvádění solventnosti a technologického zázemí.
Letošní novinkou je umístění čtyř pavilonu v areálu Arsenale. Vedle zmíněné africké reprezentace zde jsou situovány výstavy Turecka, Itálie a Číny. Itálie, jež se vzdala svého původního místa v Giardini ve prospěch mezinárodní přehlídky, letos obnovila národní účast reprezentativní kombinací klasika Giuseppa Penoneho a módního mladého umělce Francesca Vezzoliho.
Státy střední a východní Evropy se tentokrát shodně prezentují projekty, v nichž je post-socialistická transformace reflektována na příkladu architektury. Videoinstalace maďarského umělce Andrease Fogarasiho je věnována údělu bývalých kulturních domů v Budapešti. Nomeda a Gediminas Urbonasovi z Litvy poukazují na zvláštní osud bývalé litevské ambasády v Římě. Monika Sosnowska zaplnila polský pavilon zdeformovanou kovovou konstrukcí domu, zatímco rumunský pavilon přispěl k tématu skupinovým projektem Nízkorozpočtové monumenty.
Česká účast
Tento rok se zapíše do historie české reprezentace v Giardini dvěma premiérami. V československém pavilonu se letos poprvé od roku 1989 nevystavuje současné umění. Projekt Ireny Jůzové je kýč, který staví naši reprezentaci na úroveň tradičních outsiderů, jako jsou Egypt nebo Uruguay. Letos poprvé se práce českého umělce stala (utajenou) součástí prezentace jiné země. Angela Detanico a Rafael Latin se v brazilském pavilonu představují projektem vycházejícím z fontu Koncentrovaná Helvetica, který původně vytvořili ve spolupráci s českým umělcem Jiřím Skálou, jeho podíl však nepřiznávají.
Paralelně s otevřením bienále v jedné soukromé galerii na San Marku proběhla vernisáž výstavy Jiřího Černického. Pokud vím, Jiří Skála a Jiří Černický jsou jedinými představiteli současného českého umění, kteří letos vystavují v Benátkách, i když první na zapřenou a druhý mimo samotné bienále. Tak jako ve dvou minulých ročnících, do hlavní přehlídky nebyl ani letos zařazen žádný umělec z České republiky.
Autor pracuje ve Vědecko-výzkumném pracovišti AVU.