V Koreji existuje velké množství nejrůznějších církevních společenství. Návštěvy konkrétního kostela, práce pro pastora i komunitu a nemalé finanční příspěvky se staly běžnou součástí života Korejců. Domovní schránky obyvatel plní oznámení o nových kostelech i propagace už fungujících, časté jsou i misijní výpravy členek určité církve.
Jednoho dne ke mně přišly dvě mladé ženy od „Boží církve“ s dotazníkem. Vyplnila jsem ho v předsíni, ale podle vítězoslavných výrazů v jejich obličejích bylo jasné, že odpovídám špatně už na první otázku. Výsledkem návštěvy byla pozvánka do kostela, což se zdálo být zajímavé.
„Boží církev“ je jednou z mnoha jihokorejských mesianistických sekt. Byla založena An Sang-hongem v Soulu v roce 1964 pod názvem „An Sang-hongovi svědkové“. Po jeho smrti v roce 1985 převzala roli vůdce jeho družka a církev přejmenovala na „Boží církev“. Počet stoupenců vzrostl až v devadesátých letech, nejvlivnější je v centrální provincii Kjonggido. Na jih od Soulu v Pundangu vybudovala obrovský Jeruzalémský chrám, má kolem 800 tisíc stoupenců, z toho 70 procent tvoří ženy. „Boží církev“ podporuje nejrůznější charitativní akce, pomáhá při katastrofách. Může se pochlubit i dvěma vyznamenáními od prezidentů Kim Te-džunga a No Mu-hjona.
Do kostela jsem si vzala leták s vysvětlením základních dogmat, nejprve těch, která jsem v dotazníku zodpověděla chybně. Dnem odpočinku není neděle, jak jsem uvedla, ale sobota. V Bibli je prý jasně řečeno, že týden začíná nedělí. Stejně tak 25. prosinec není dnem narození Páně, jde o spojení starých římských svátků plodnosti, slunovratu a papežského nařízení ze 4. století. Obě „chyby“ byly objasňovány podrobně, pomocí fiktivního dialogu. „Boží církev“ trvá na sobotě jako dni odpočinku a modliteb a za největší svátky považuje letnice. Třetím bodem, z hlediska věrouky zajímavým, je teze o dualitě Boha. Proč by měl být Bůh pouze otec? ptá se další materiál. Život přece dávají oba rodiče. V Genesis se říká, že Bůh stvořil muže a ženu podle svého obrazu. To znamená, že má i dvě tváře – mužskou i ženskou. Navíc ve staré hebrejštině prý existuje slovo Bůh pouze ve tvaru plurálu.
Kostel je obrovským společenstvím, ve kterém se pohybuje kolem dvou set matek s dětmi, které jsou sem sváženy od sobotního rána a zůstávají do pozdního večera. Modlitby bývají v úterý a v sobotu, třikrát denně, muži se obvykle připojují až k té večerní. Děti se učí základním tezím kdesi mimo dohled matek, také si hrají venku. Pro katechismus mají k dispozici několikadílnou komiksovou verzi Bible.
Komunita zajišťuje i stravování. Oběd připravují ženy společně podle místa svého bydliště a pro všechny, v kostele mají kuchyň, jídelnu, velký sál pro studium a odpočinek, ve druhém patře aulu, kde probíhají bohoslužby, a malé místnosti, v nichž pověřené členky komunity vysvětlují učení novým adeptům.
Jedné takové jsem byla přidělena k zaškolení. S fascinující rychlostí listovala Biblí, aby mi sdělila to, co už jsem věděla z letáku. Stránky má podtrhané a důležité pasáže zvýrazněné. Na otázku, proč jen některé části, odpovídá, že v Bibli je podstatný začátek a konec.
Po rychlokursu jsem projevila přání vidět bohoslužbu. Prý později. Teď je třeba vyřešit můj případ. A protože není čas na nějaké dlouhé školení, budu přijata hned, rozhodl stále neviditelný pastor. Odvedly mě do koupelny, kde vytáhly ze zásuvky župan růžové barvy, stejně tak i růžové tričko (pro muže jsou tu bleděmodrá). Prý se mám převléknout, pastor přijde hned. Ze zvědavosti jsem neprotestovala. Nebylo to rituální přijetí, jak jsem očekávala. Pastor mě polil litrovou plastovou růžovou naběračkou od hlavy k patě. Zamumlal, že jsem pokřtěná ve jménu Matky i Otce, amen. Nakonec došlo na přijímání v podobě hroznového džusu a rýžového koláčku.
Následovala mše. Ženy sedí s háčkovanými pokrývkami na hlavách (v korejských kostelech je to běžné). Muži i ženy se modlí zvlášť, slova Bible provázejí hlasitými „amen“. „Boží církev“ má své vlastní zpěvníky, zpívá vlastní písně, většinou o matce. Každá mše také končí modlitbou k matce, kterou nepřednáší pastor, ale některá z přítomných žen. Propuštěna jsem byla s podtrhanou Biblí a doporučením, abych se pilně učila.
Při třetí návštěvě jsem si sjednala schůzku s evidentně nervózním pastorem. Potřebovala jsem pochopit, jak je to s božskou dvojjediností. Ve vysvětlení se opět odvolával na Bibli: ta totiž začíná a končí „božským párem“, Bůh tudíž není jeden, ale dva (matka i otec). A také jako pár sestoupí na zem podle Zjevení Janova, Bůh a jeho nevěsta! Na toto téma jsem příští mši vyslechla přednášku, která byla věnována speciálně mně. Dostala jsem ji vytištěnou, abych lépe pochopila, a pastor se překonával. Rozohnil se natolik, že vyjmenovával všechny živočišné druhy, které žijí v párech, mezi nimi i hmyz, ryby a plazy.
Pastor mě také poučil, že „Boží církev“ má velmi mnoho následovníků na Západě, prý na 2000 v 50 zemích světa. Pustil mi propagační film Bojovníci za pravdu. Mladí lidé přijeli z nejrůznějších koutů světa na několikadenní návštěvu, během níž jim bylo vysvětleno vše podstatné, nakonec soutěžili ve výkladu Bible. Mezi nimi se pohybovala žena, kterou lze spatřit na všech fotografiích oficiálních brožurek. Někomu podala vodu, jiného se dotkla. Závěrem všichni plakali a vyjadřovali své dojetí nad její laskavostí a radost z toho, že konečně pochopili pravdu. Nemusím věřit hned, všichni jsme pochybovali, uklidňoval mě na závěr návštěvy pastor.
S tím zásadně nesouhlasily mé opatrovatelky, které jsem dostala hned tři. Jedna byla a zůstala zcela neškodná, povídala si o jídle a filmech. Druhé dvě si rozdělily role – první byla submisivní, po týdnu přešla z oslovení „profesorko“ na ono v komunitě obvyklé „sestro“ a neustále mi lichotila. Jejím protipólem byla vychovatelka s blesky v očích. Musím se hodně učit, když tak málo chápu, poznamenala po návštěvě u pastora. Na mou námitku, že snad není nesprávné se ptát, opáčila, že kdybych ji poslouchala, neptala bych se.
Podtrhanou Bibli jsem prolistovala, ale spíše kvůli terminologii, překladu a zvýrazněným částem. Zřetelná je účelová linie vztahující se k základním dogmatům, ta jsou však odvozena od doslovného (a místy chybného) překladu Bible, který vytvořili američtí misionáři až koncem 19. století. Podtrhané pasáže jsou v knize Genesis a ve Zjevení Janově.
Poslední návštěva kostela a rozhovor s pastorem se týkaly příchodu Mesiáše. Neustálá přítomnost matky ve filmech, v propagačních brožurách, na obrazech, speciální modlitby, také slova o matce při křtu neznamenají obecné ctění matek nebo dokonce emancipaci božství. Týkají se jediné konkrétní Matky, družky zakladatele církve An Sang-honga. Pastor mi sdělil, že podle Bible je jasné, že přijdou Mesiáš-muž a Mesiáš-žena, a to jako Bůh otec, Bůh syn a Duch svatý. To vše se prý dá vyčíst ze Zjevení Janova. A ještě s potěšením dodal, že v Bibli je výslovně řečeno, že k tomu dojde na východě, čímž je nepochybně míněna Korea. Nakonec jsem pochopila, že k tomu už vlastně došlo – že Otec (An Sang-hong) a velká Matka jsou oním párem, o kterém jejich církev mluví.
Také proto byla „Boží církev“ v Koreji nařčena z hereze, a přestože ji v roce 2006 tohoto obvinění Korejský křesťanský koncil zbavil, netěší se ve zdejší církevní obci přílišné důvěře. Tím jsme se dobrali k podstatě učení „Boží církve“, která vykazuje mimo jiné i rysy korejského mesianismu, který byl vlastní už například starověkému pojetí buddhismu.
Z chování opatrovatelek jsem posléze vycítila, že je načase se rozloučit. Nárokovaly si můj čas, volaly, bušily na dveře o půlnoci. Vrátila jsem knihy s odůvodněním, že nikdy nebudu schopna uvěřit takovému heretickému učení. Možná mě nechaly jít, protože jsem cizinka.
„Boží církev“ má webové stránky, které jsou ovšem prázdné. Veškeré další informace o ní mlží, nejsou přesné ani pravdivé. Podle všeho se z návštěvníků Koreje s podstatou učení a komunitou setkal málokdo. Pokud ano, pak jen zprostředkovaně, nebo – a to se týká „Bojovníků za pravdu“ z propagačního filmu – o svých zážitcích mlčí.
Autorka působí v Ústavu Dálného východu FF UK, t. č. v Koreji.