Současný ministr kultury Václav Jehlička je asi prvním českým politikem, který začal soustavně upozorňovat na některé vedlejší (non-intrinsic) hodnoty kultury a na to, že štědré dotování jeho resortu z veřejných rozpočtů není pouhým sypáním peněz do černé díry. Naopak umění a kultura dokážou vytvořit pracovní místa, dokážou generovat zisk, z něhož jsou posléze odváděny daně, dokážou potírat negativní sociální jevy, přispívají k soudržnosti společnosti, jsou jednou ze základních součástí národní identity a mnohé další. Kreativní exploze, jež nastala v letech vlády New Labour ve Velké Británii, je toho velice výmluvným důkazem. Pozitivním dopadům Blairova úřadování na britský kulturní sektor se týdeník A2 již věnoval (Petr Fischer: Blairovo kulturní dědictví, č. 28/2007). Asi bychom těžko hledali vzorovější příklad vysoké návratnosti investic do kultury, než je Spojené království. Je však také pravda, že některá klíčová strategická rozhodnutí o kulturně-politických prioritách vlády Tonyho Blaira jsou významnými zástupci britského kulturního sektoru veřejně kritizována a zpochybňována. Už dlouho také volají po odklonu od ekonomických a sociálních agend britského ministerstva kultury (DCMS) a po návratu k důrazu kladenému na hodnoty, jež jsou kultuře imanentní (intrinsic), tedy především na svobodnou uměleckou tvorbu a výsostnou uměleckou kvalitu. Jak je možné se v českém tažení za jedno procento ze státního rozpočtu na kulturu nechat britským příkladem inspirovat?

Nebylo příliš velkým překvapením, když si Tony Blair za téma jednoho ze svých projevů na odchodnou (legacy speeches) vybral i bilancování úspěchů, kterých dosáhl na poli kulturní politiky. Projev přednesl v březnu tohoto roku v kultovní galerii současného umění Tate Modern. Před elitou britského kulturního sektoru prohlásil, že umění a kultura jsou srdcem všeho, o čem moderní Británie dnes je, a že: „podněty čerpané z knih, divadelních her, hudby a jiného umění, stejně tak jako potěšení z designu, architektury či uměleckých řemesel nebývale zvyšují schopnost Británie být přemýšlivá, smělá a atraktivní pro okolní svět. Dynamické umění a kultura znamenají dynamický národ.”

Jak už to v Británii bývá, sklidilo Blairovo vystoupení zejména z řad britské opozice jistou kritiku. Především pro sbírání politických bodů za něco, v čem se Blair za doby svého aktivního premiérování angažoval přinejmenším vlažně. List Guardian to trefně komentoval slovy: lepší pozdě než nikdy. Ke kritikům se přidal i dosluhující ředitel londýnského kulturního komplexu Barbican a jeden z nejšpičkovějších britských kulturních manažerů, sir John Tusa. Ředitel, k smrti unavený ignorantskými byrokraty, kteří se pletou do věcí, jimž nerozumějí, trefně vylíčil frustraci britského kulturního sektoru z tamních poměrů (I’m Sick to Death of Meddling Philistines, The Times 17. 4. 2007). Zároveň ovšem svým článkem pravděpodobně také trochu propagoval svou novou knihu Engaged with the Arts.

Rozohněný sir John

John Tusa je v Británii všeobecně respektovanou osobností. Po úspěšné kariéře v BBC, kde se dostal až na pozici ředitele divize World Service, se ujal ředitelování mamutího komplexu Barbican, se kterým si svého času nikdo nevěděl rady. Z Barbicanu udělal za více než deset let svého šéfovaní skutečnou kulturní destinaci, a to především důrazem na atraktivní, zároveň však umělecky výsostnou dramaturgii. S kulturní politikou Tonyho Blaira nikdy příliš nesouhlasil a vždy to také veřejně dával najevo. Jeho dubnový článek v Timesech je však na britské poměry velmi ostrou a nezvykle přímočarou kritikou. Tvrdí v něm, že pokud by východiska současné britské kulturní politiky, spočívající v důrazu na makro- a mikroekonomické efekty kultury a stejně tak na nejrůznější sociálně ozdravné dopady umění, neexistovala, byly by na tom umění a kultura daleko lépe. Jako brzdu rozpuku britského umění vidí Tusa požadavky byrokratů z DCMS na zohledňování nejrůznějších kritérií ekonomického a sociálního rázu při uměleckém plánování a nekonečné debaty o částky, které jsou z pohledu britského státního rozpočtu naprosto marginální. Ptá se, zdali je po tisíciletích, kdy kultura a umění doprovázejí lidskou civilizaci, opravdu potřeba jejich existenci znovu a znovu obhajovat, a zdali fakt, že je případně někdo nedokáže obhájit před vládou, musí vést k jejich zániku. Zmiňuje také dobře známou pravdu, že dotovaná polovina kulturního sektoru slouží jako výzkumná laboratoř a líheň talentů pro komerční a nedotovanou, zato velmi prosperující sféru zábavy. „...herci, režiséři, scénografové, dramatici a další jsou trénováni, rozvíjeni a vůbec umělecky utvářeni v oblasti nekomerčního, státem podporovaného umění. Navrhl někdy někdo, že by soukromý zábavní sektor, který tolik profituje z této zásobárny kreativity a talentu, měl vrátit státu investice do rozvoje umění, jejichž ovoce tak využívá?“ píše Tusa. Celý článek pak uzavírá myšlenkou, že by se nová vláda Gordona Browna měla místo dotazování britských kulturních organizací na to, jak přispěly ke zdraví britské ekonomiky a britské společnosti, zeptat spíše byrokratů z DCMS na to, jak přispěli ke zdraví britského kulturního sektoru.

V čem New Labour chybovala?

Upírat New Labour a Tonymu Blairovi zásadní podíl na rozběhu kreativní revoluce ve Velké Británii by bylo nesmyslné. Prostředky, které v Británii plynou do kulturního sektoru z veřejných rozpočtů, mluví samy za sebe. Je však třeba chápat, že tyto peníze nebyly britskému kulturnímu sektoru dány jen proto, aby dělal umění, jak nejlépe umí. Již krátce po nástupu k moci vyhlásila New Labour za svou hlavní strategickou prioritu politiku sociálního začleňování (social inclusion) okrajových společenských vrstev, které se muselo ve svém nakládání se svěřenými prostředky podřídit i DCMS. Tak se roztočila spirála absurdních byrokratických požadavků akcentujících vedlejší hodnoty kultury, jež tolik iritují Johna Tusu a s ním i celý britský kulturní sektor. Úředníci takovým stanovováním priorit a požadavků totiž velice zřetelně zasahují do uměleckého plánování a provozu kulturních organizací, což není vždy k dobru věci. Na druhé straně je třeba chápat, že se Británie stále potýká s takovými problémy, jako je negramotnost, a že zvolené priority tedy měly svůj racionální základ.

Britský příklad nás v Česku může inspirovat tím, že ukazuje, jak dalece se zúročují investice vložené do umění a kultury. Náš kulturní sektor je dlouhodobě podfinancovaný, a tak zcela jistě nepodává výkony, na něž má potenciál. Ten zatím u nás kvůli neexistujícímu metodologickému rámci sběru kulturně-statistických informací neumíme ani pořádně kvantifikovat. I přesto bychom v době, kdy budeme v oboru kulturní statistiky na poněkud sofistikovanější úrovni a budeme disponovat nejrůznějšími výkonnostními ukazateli o dopadech kultury na naši ekonomiku a společnost, měli mít současnou diskusi v Británii na paměti. Při rozhodování o politických prioritách mezi imanentními a vedlejšími hodnotami kultury je nutné si připomínat, že kulturní inženýrství New Labour mělo své stinné stránky. Jak nám názorně předvedl umělecký maskér Tony Blair, příliš silná vrstva sociálního a ekonomického make-upu nemusí umění slušet.

Autor je absolvent Katedry kulturní politiky a managementu na City University London.