Již v minulém čísle jsme se věnovali deníkovým článkům kritizujícím působení našeho redakčního kolegy v časopise Nový Prostor. Následující text reakci ještě rozšiřuje a zobecňuje, podle autora totiž časopis pro bezdomovce otevírá prostor, v němž se česká žurnalistika nedokáže pohybovat.
V MF Dnes ze soboty 14. července 2007 Adam Drda v článku se sugestivním názvem Zneužívaní lidé bez domova hovoří kriticky mimo jiné o tom, jak časopis Nový Prostor prosazuje téma genderové rovnosti a jak zneužívá své platformy k ideologické manipulaci. V témž vydání MF Dnes chválí Martin Komárek v neméně „sugestivně“ nazvaném článku Bojovný trpaslík Klaus českého prezidenta za jedno z jeho tažení, zde proti multikulturalismu. Zdá se mi, že oba články mají společného jmenovatele. Jde o způsob (či úroveň) traktování problematiky multikulturalismu a genderové rovnosti.
Martin Komárek si zjevně příliš neláme hlavu s tím, zda nezkresluje podstatu konceptu, jejž kritizuje. Multikulturalismus totiž, na rozdíl od toho, co se Komárek snaží čtenáři sugerovat, nespočívá v tom, že bychom se měli všichni promíchat do nerozlišené stejnorodosti. Jak naznačuje slovní složení výrazu samého, chce naopak dosáhnout toho, aby docházelo ke společenským interakcím právě při vědomí mnohosti odlišností, které nás definují. Právě toto porozumění a uznání onoho aspektu diference je ostatně cosi, co současné politické elitě a oběma žurnalistům fatálně chybí. Mimoto se stále málo mluví o tom, že multikulturalismus je také do určité míry jistou historickou odezvou na to, co západní Evropa iniciovala a co je uloženo v jejím historickém dědictví (problém koloniální historie a masivního angažování zahraniční pracovní síly v oblastech, kde se nedostávalo zaměstnanců domácích).
Obdobně se nezdá, že by Adam Drda rozuměl konceptům genderové rovnosti a korektnosti, jež kritizuje. Zejména mu uniká, jak jsou interaktivně, procesuálně a komunikačně utvářeny společenské hodnoty a identity (včetně těch genderových). Dva body „desatera“ genderové korektnosti, které nalezl na stránkách NP a jež mu připadají navýsost úsměvné, totiž užívání zdrobnělin v partnerském vztahu a jistý typ humoru (třeba o blondýnách či Romech), nejsou tak nevinné či irelevantní, jak se A. Drdovi jeví. Jejich paradoxní a „zákeřná“ důsažnost tkví právě v jejich triviálnosti a společenské „akceptovatelnosti“, vůči níž jako by nestálo za to se vymezovat. Mohou vést paradoxně či podprahově k utváření implicitních (a o to více zakořeněných) stereotypů. A nejsou-li některé tyto projevy přímo arogantní, jsou obvykle přinejmenším patronizující, což je neméně nepříjemné. Muž a příslušník majority, který není objektem sexisticky či rasisticky zabarvených vtipů či „roztomilého“ zdrobňování, má však málokdy možnost si právě toto uvědomit.
Unie se mýlí, my to víme nejlépe
Obávám se, že se oba články v oblastech, na něž útočí, nevyznačují ani standardně evropskou úrovní společenského povědomí. Jako zaměstnanec nástupnické stanice BBC by se Drda mohl seznámit s tím, že politika genderové rovnosti a vztahů je ve Velké Británii věcí samozřejmou a ošetřovanou. Zajímalo by mne v té souvislosti, kde je ona záplava feministických článků v tištěných médiích, o nichž A. Drda mluví. O multikulturalismu totiž v Česku žádná relevantní široká veřejná či mediální debata nezačala. Naopak máme vysoce postavené politiky, kteří se vyznačují jednáním, jež naše společnost masově nekvalifikuje jako vysloveně rasistické jen proto, že nerozpoznáme rasismus nad rámec jeho nejzjevnějších projevů. Tedy nerozpoznáváme rasismus právě v jeho hlubších a skrytějších mechanismech (systematické, konceptuální) diskriminace a vyloučení. Můj dojem je, že v „civilizované“ Evropě je téma multikulturalismu a rovných příležitostí standardem (i když méně už proměna genderového fungování společnosti na hlubších rovinách socializace a utváření identit). Tyto jevy jsou oficiálně označeny (v rámci konceptu sociální koheze) za prioritní agendu EU, kterou stojí za to rozvíjet i (kriticky) zkoumat, nikoli na ni však útočit bez jakékoli znalosti výchozích bodů problematiky.
Co je ideologické stanovisko?
V mém pohledu odlišuje názory a postoje reaktora NP Ondřeje Slačálka (s nimiž lze chvílemi souhlasit a jinde nesouhlasit, to je však věc jiná) to, že jsou – obávám se na rozdíl od nemála českých žurnalistů – podložené intelektuální a studijní prací. Jak hluboký je intelektuální zájem Martina Komárka o multikulturalismus či Adama Drdy o genderová studia, tedy o oblasti, o nichž vynášejí apodiktické soudy, si nejsem jistý. Odsudky pak činí z pozice, která není vnímána jako (či tak) ideologicky podmíněná, ačkoli samozřejmě podmíněná je (a to nijak méně než pozice Ondřeje Slačálka). Osobně je má orientace spíš liberální, levicová agenda časopisu mne však nijak nevzrušuje, neboť si dokážu bez problémů přefiltrovat to, s čím nesouhlasím. Podstatné je pro mne to, že profil časopisu je čitelný a zřetelně levicové tíhnutí článků časopisu tohoto typu mne neruší. Co mne naopak ruší významně, jsou soudy podávané ve velkých, „prestižních“ denících, které se situují do pozice „normálního“, nepodmíněného, „zdravého“ rozumu (aniž by si toho nebezpečného jevu byli autoři i čtenáři vědomi). Jejich potenciál skutečně podprahově manipulovat veřejným míněním je tak podstatně větší než v případě časopisu NP, jehož pozice je, estetikou a grafikou počínaje a příspěvky konče, více než zřetelně deklarovaná.
Adam Drda se na rádiu Česko snaží „zviditelnit“ témata a osudy, jež byly umlčeny. Je pro mne zarážející, proč mu některé jiné problémy, o nichž se u nás nemluví dostatečně (a dostatečně poučeně), vadí. Ptá se, proč se NP nevěnuje také lidem se sociálním či zdravotním handicapem nebo dětem v dětských domovech. To náměty pro NP nesporně jsou a jsou tam také přítomny. Témata jako multikulturalismus a gender jsou pak možná méně sociálně zřetelná a více rozprostřená ve společenském prostoru a čase. Nepůsobí tím ale na každého z nás o nic méně. Právě proto stojí za to se jim věnovat. Současná podoba časopisu Nový Prostor je jedním z informačních kanálů, které to dělají. Je zábavné pozorovat, jak se v zaměření na problematiku genderu či multikulturalismu (nyní tedy) krajně levicový časopis distribuovaný lidmi bez přístřeší stýká s některými body agendy Evropské unie (která jej skrze Evropský sociální fond zprostředkovaně podporuje), zatímco pro nejčtenější český deník jsou obě témata nezpracovatelným soustem. Tedy v souladu se základním rysem české kultury: zábavné je to až k pláči.
Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyučuje na FF UK a FHS UK.