Horská obec nedaleko Jeseníku se stala módním mediálním symbolem. Údajně nejchudší ves České republiky může posloužit jako dobrá ilustrace stavu našeho venkova, historické zátěže, porevolučního vývoje a všech kladů i záporů s tím spojených.
V jakých jednotkách vlastně chudobu a bohatství vyjádřit? Je stále zjevnější, že kategorie jako výše příjmů, HDP, kupní síla či množství civilizačních výdobytků samy o sobě o mnohém nevypovídají. I mezinárodní statistiky si začínají více všímat toho, co lze nejsnáze pojmenovat jako kvalitu života. Jaká je tedy ve Vikanticích, obci, která je podle českých médií (MF Dnes, ihned.cz, Aha! a dalších) údajně nejchudší v České republice?
O lokalitu sociálního vyloučení rozhodně nejde, přestože tisk vylíčil život místních hodně dramaticky. „Zůstat ve Vikanticích, nejchudší obci republiky, rovná se nemít práci,“ hlásá Mladá Fronta Dnes (10. 7. 2007). Bulvární deník Aha! si ještě přisadil: „Vikantice tak trochu připomínají vesnici duchů. Autobus sem zajíždí jednou denně (…), zkrachovala i hospoda (…), jediné, co obci patří, je hřbitov.“
Skutečnost se ale v mnohém liší. Jistě, doléhají sem všemožné negativní vlivy globalizace, stejně jako polistopadový propad veřejného sektoru, který postihl venkov mnohem více než města, nemluvě o odlehlém pohraničí. Mnohé sociálně patologické jevy zde však mají jakousi starosvětsky idylickou podobu. Výborně to ilustrovala zpustlá postava, jež se před námi objevila hned po příjezdu a požádala o cigaretu. Starosta nám muže představil jako „místního bezdomovce, co si propil chalupu“, a vzápětí mu dobromyslně vyložil, že vychlazené lahvové pro něj tentokrát připravené nemá a aby návštěvníky příliš neobtěžoval.
Bez ohledu na statistiku jsou v Česku rozhodně mnohem horší místa. Tohle není žádné bezútěšné ghetto s vysokou kriminalitou, slumy obklopenými odpadky a hordami bezprizorných dětí vrhajících se na příchozí. Nikde žádné vraky automobilů, obvyklé emblémy chudoby; dokonce i „vejtřasky“ zakoupené obcí z armádního výprodeje vypadají docela zachovale. Jediná ruina v obci je chalupa, které se během předloňské tuhé zimy propadla střecha pod náporem sněhu. Příjemně působí neoplocené pozemky a udržované okolí chalup. Místní kostel je sice církví už dávno opuštěný a mše se ve vsi nesloužila několik let, na spadnutí však také zatím nevypadá. Pravda, hospoda sice zkrachovala, ale to postihlo i mnoho větších a blahobytnějších obcí. Ani absence vodovodu a kanalizace u malé horské obce s 87 stálými obyvateli nepřekvapí a těžko to vydávat za příznak beznadějné chudoby. Autobusy jezdí jen jednou denně a ve vsi je málo dětí. I to lze považovat za úkazy na českém venkově zcela všední. Krámek dosud funguje a skutečnost, že se v něm musí dopředu objednávat pečivo a sortiment je omezený, rovněž není ojedinělá.
U některých obyvatel vzbudil důvod zájmu o Vikantice upřímný údiv. „Nejchudší ves, říkáte? Šedesát pět procent nezaměstnaných?“ diví se pan Váňa a pokračuje: „Ženský dělají v lese od jara do podzimu, přes zimu jsou holt doma na podpoře, ale proč z toho dělat problém.“ Sám si rozhodně nestěžuje. „Mám vlastní střechu nad hlavou, traktor a dvě auta, topím dřevem, které si sám udělám. Pracuju tvrdě od rána do večera, tak to holt na venkově chodí. Tohle byl vždycky drsný kraj, sníh nám tu leží pomalu šest měsíců v roce. Někdo se místo práce poflakuje celý den před obchodem a popíjí, takoví se ale najdou všude.“ Pan Váňa má za domem rozlehlou ohradu a v ní stádo jelenů, okolo visí informační tabule pro turisty. Jeho soused, soukromý zemědělec, si pro změnu pořídil daňky. „Je to jen koníček, teď snad něco prodám myslivcům a pokryju část nákladů,“ říká. Před odchodem nesměle nakukuji do garáže, kde se lesknou dva silné motocykly, označené na nádrži hlavou indiána. „Ten je můj, druhý synův. Když se člověk snaží, může si i dopřát,“ komentuje to pan Váňa. Supersportovní Honda v další chalupě už mě nepřekvapuje.
Sedláka Koudelku doma nezastihnu, jeho udržované hospodářství – 60 hektarů polí a stáj se čtyřmi koňmi – mluví ovšem samo za sebe. Naproti stojící bytovky vypadají na první pohled chatrně, ale zjištění, že jejich obyvatelé si byty zprivatizovali a opravili, je coby ilustrace místní bídy diskvalifikuje. Krámek je dnes zavřený a žádní asociálové a pijáci se poblíž nevyskytují. Místní bezdomovec se prochází kolem nezamčených chalup, ležérně vchází až do kuchyní, bodře se zdraví s obyvateli a občas domluví drobnou výpomoc nebo přijme pozvání na kávu. Vidět ho jeho „kolegové“ z města, hned by s ním měnili.
Kýžený důkaz chudoby konečně nacházím až při procházce po překrásném okolí na kopci nad vsí. Vždyť co ji dnes charakterizuje lépe než to, jak se bohatí zbavují na úkor chudých a vyloučených svých nechtěných odpadů? Na kopci nad zapadlou horskou vískou, přímo na hranici CHKO se nachází plechová hala s 1250 tunami toxického odpadu. Látky jsou zde už dvacet let a není jisté, odkud pocházejí. Mluví se o grafitovém dole ve Vrbně pod Pradědem a tamějším závodě na přepracování starých autobaterií. Nepochybné je, že se zde ocitly z iniciativy tehdejšího ředitele Rudných dolů, který údajný „seník“ zaplnil až po střechu kontejnery s kyselinami a těžkými kovy. Na celou záležitost si i po letech vzpomíná majitelka jedné z vikantických chalup, jejíž manžel se snažil proti úložišti intervenovat. Nějakou dobu se mluvilo o tom, že by se odpad zlikvidoval v Bruntále, podnik však po revoluci zkrachoval a od té doby se záležitost „řeší“. O sklad se zajímá jen několik obyvatel chalup pod kopcem, protože mají strach z kontaminace svých studní. Za odpady nese odpovědnost společnost Rudné doly, a. s., domnívá se odbor životního prostředí v Šumperku. Ta je však jen stínem původního předlistopadového podniku a likvidace je zjevně nad její síly.
Rázem se tak vysvětlila podivná nevstřícnost pana starosty Miroslava Kročila. Na novináře nemá čas, utrousil jen pár vět o nespravedlnosti a nezájmu státní správy o malé obce. O toxické skládce se nezmínil, a protože je realista, o rozvoji turistiky a evropských projektech už ani nesní.
S trochou fantazie můžeme Vikantice pojmout jako modelový český příběh. Vzkvétající německá obec s více než tisícovkou obyvatel byla po válce kompletně vystěhována a většina domů zbourána armádou. Přísliby získání vlastních hospodářství sem bylo nalákáno nové obyvatelstvo, které bylo vzápětí použito jako pracovní síla okolních fabrik, dolů a státních statků. Roky odsud do podhůří každé ráno vyrážejí dva přeplněné autobusy. Tento gulášový pseudoblahobyt po listopadu rázem končí. Podniky krachují, infrastruktura zaniká, lidé opět odcházejí a ti zbylí, co si zde dokázali vytvořit vztah k místu, se o sebe snaží postarat, jak se dá. Centrum moci se o toto odlehlé místo buďto nezajímá, nebo si na jeho úkor řeší své vlastní problémy. A občas se „Pražáci“ ústy svých médií podiví, kolik že je zde příjemců dávek. Ale opravdu chceme, aby tito lidé místo zabydlování odlehlé krajiny a skromného a relativně soběstačného života zahustili nějakou předměstskou dopravní zácpu?
Autor je novinář.