Odtajnění Lukasova kufříku

První posmrtnou výstavou Jana Lukase (narozen 1915 v Českých Budějovicích – zemřel 2006 v New Yorku) bylo ohlédnutí za počátkem jeho exilu (viz recenzi týdne v A2 č. 45/2006). To, že Lukas platí za ceněného klasika, ba stálici zdejší kulturní scény, není výhradně zásluhou kvalit jeho díla. O fotografův návrat do tuzemského povědomí se soustavně zasazovalo několik příznivců. Když autor s celou rodinou v polovině šedesátých let odešel přes Itálii do USA, prakticky to znamenalo, že se u nás nesměl po čtvrt století připomínat. Jak došlo k záchraně většiny z třicítky nyní vystavených záběrů, zůstává do značné míry záhadou. Kurátor při vernisáži pouze naznačil asi už sotva vysvětlitelnou souhru náhod, jíž se zvětšeniny dostaly do muzejní sbírky. V létě 1965 před cestou do exilu je Lukas nastražil v opuštěném bytě coby návnadu pro policii. Tu měly v případě pátrání zdržet: spolu s dvěma sty tisíci negativy sugerovaly dojem, že něco takového by tu fotograf nenechal. Koncem osmdesátých let vyložil Lukas své hledisko spisovatelce Ivě Pekárkové: „Vzal jsem si do kapsy to, co jsem si myslel, že je důležité... bylo to trošku, jako když se člověk vykoupe. Schováváte věci, knížky a časopisy... skoro jsem si říkal, že jsem snad odešel proto, abych to mohl všechno zlikvidovat.“

Kufr s Lukasovým dílem vzal za své: propadl státu, zabavujícímu majetek exulantů. Není tedy jasné, jak se kdo mohl dostat k ranému zlomku, z nějž vznikla recenzovaná výstava. Legenda praví, že sadu pozitivů, nelikvidovaných autorem jen proto, aby odvedly pozornost od komplikované konspirace útěku, dopravil do Uměleckoprůmyslového musea historik fotografie Rudolf Skopec (1913–1975).

Lukasův úsudek o juveniliích byl věru příkrý: „Před druhou světovou válkou jsem dělal a prodával fotografie krásných žen, protože šly dobře na odbyt. Musely však přijít tragické zvraty v mé zemi, abych pochopil, co je ve fotografii opravdové, věčné a cenné – totiž svědectví.“

Prvním návštěvníkem komorního lukasovského průřezu, jenž svěřil své dojmy ná­vštěvní knize, byl Vladimír Just. Jeho slova obhajují Lukase před Lukasem: „Do téhle galerie – jedné z mála s výrazným ‚ksichtem‘ – chodím rád, protože mě vždycky přesvědčí o tom, že i ‚menšinové‘ – a možná už jenom menšinové – záležitosti mají hluboký smysl. Lukas (+ story jeho života) je toho dalším krásným důkazem.“ Četli bychom však něco takového, kdyby se Lukas neodklonil od snah, s nimiž koncem dvacátých let začínal a jež převážně výstava rekapituluje? Co bychom o Lukasovi vlastně věděli?

Fotografující začátečník (jinak středoškolský student) pěstoval všehochuť. Postřehy z takzvaného obyčejného života obyvatel měst i venkova střídal s krajinkami, portréty a kompozicemi moderních výjevů – například sportovních. Záhy inscenoval žánry předjímající konzumní spády společnosti – reklama na vůz značky Aero pochází údajně již z roku 1932, kdy bylo Lukasovi sedmnáct. Dále vidíme plakát z poloviny třicátých let, propagující knihu Jak žít zdravě, souběžně vznikaly záběry rekreace, novostaveb, automobilismu, filmového průmyslu... Vystaveno je i šest důležitých ukázek časopiseckých publikací: Lukas se prosazoval svými příspěvky do všežravých periodik koncernu Melantrich. Vedle deníků chrlily melantrišské rotačky Hvězdu československých paní a dívek (až 400 000 exemplářů) či Pražský ilustrovaný zpravodaj (až 270 000). Lukase tiskla hlavně Eva, časopis vzdělané ženy, a od roku 1933 rovněž týdeník Ahoj na neděli (150 000).

Rubem spotřebních tiskovin je setrvačnost. Některé záběry vycházely pod hlavičkou Melantrichu opakovaně: stejně jako se v kruhu ročních dob vracely rozpuky jara a mlhy podzimů, hodily se Lukasovi kadluby dětství, housat, rozverných slečen, koníků a kravek... Armádní přehlídku na X. všesokolském sletu (fotografovanou v červenci 1938) se přímo nabízelo zaměnit za mobilizaci (v září téhož roku).

Je ovšem dobře, že se kufřík s nynějšími exponáty neztratil celý. K vidění jsou i vynikající záběry. Není jich však tolik, aby hradčanská výstava inspirovala oslavné titulky blízké těm, jež známe z minulosti: Na fotografiích Jana Lukase se skutečnost zdá být až magickou (Jan H. Vitvar); Jan Lukas přesně věděl, na co namířit fotoaparát (Josef Chuchma). Tentokrát končí výběr snímků rokem, kdy bylo Lukasovi čtyřiadvacet. Kurátor Mlčoch prezentuje „období, kdy se formoval jeho osobitý fotografický jazyk“. Výsledek pak ovšem nevzbudí takovou pozornost jako Italský deník 1965–1966, který z fotografovy pozůstalosti sestavila jeho dcera.

Lukas sice debutoval na Mezinárodní výstavě fotografie v Mánesu 1936 pod vlajkou avantgardy, nicméně pozvánkou avizovaných avantgardních tvůrčích kořenů se aktuálně zpřístupněný průřez nedopátral. Mladému tvůrci šlo spíše o moderní publicistický projev než o experimentální expresi, jdoucí proti hlavní dobové tendenci.

Autor je redaktor časopisu Fotograf.