Tvrzení, že brněnská hudební scéna přinesla v devadesátých letech to nejlepší, co v českém alternativním bigbítu vůbec vzniklo, není jistě nijak nadsazené. Po zániku skupiny Dunaj a po rozpuštění Fajtova Pluta však původnost a dravost tohoto hudebního fenoménu vyčpěla a rozpustila se v různých eklektických spolcích, jejichž tvorba zdaleka nedosahovala slávy a kvality otcovských uskupení. Takřka jedinou brněnskou kapelou přeživší přelom milénia na více či méně rockových základech jsou Zloději uší, s nimiž se někdy můžeme setkat také jako s Ear Thieves.

Trojčlenná skupina, která se vyvinula z legendární sestavy Výkřiky břich, se v aktuální sestavě zformovala přibližně v polovině devadesátých let. Tvoří ji pozounista a klávesista David Šubík (kterého můžeme znát také jako dramaturga brněnské Skleněné louky nebo jako spoluautora kontroverzní knihy Virus HIV: lež, které uvěřil celý svět), bubeník Pavel Magnusek a kytarista/baskytarista Tomáš Havlíček. Na albech i koncertech však platí, že se hudebníci za nástroji střídají a instrumentář je také podstatně širší. Jako jedni z mála českých muzikantů aktivně komunikují se zahraničními kolegy (spolupracovali například s holandskými The Palinckx nebo skotským bubeníkem Alanem Purvesem) a jejich zkušenost s improvizací a experimenty je na tvorbě dobře patrná. Každé jejich nové album zkoumá nové terény aktuální hudby, avšak zvukový výraz se vždy udržuje v mezích klasické písně, která přese všechny odbočky a stylové deviace zůstává chytlavá, čitelná a dynamicky přímočará.

Než rukavicím zvlhne useň

Po debutu lakonicky nazvaném CD ZU 001 (1999) a eponymním albu z roku 2002 přicházejí Zloději uší s novou deskou, která sice jasně navazuje na dosavadní poetiku, ale v mnoha ohledech se liší. Předchozí album, na jehož nezaměnitelném zvuku se výrazně podílel především Šubíkův pozoun, přišlo s třaskavou směsí žánrů. Od westernových motivů nás zde unášely freejazzové poryvy, pozounové citace melodie z Iron Mana od Black Sabbath střídaly trashové kytarové stěny protínané zlidovělým tangem Cikánko ty krásná od Karla Vacka. Na albu E.T.‘s_3 si sice Zloději zachovali svůj charakteristický styl, ovšem posunuli se k jaksi „dospělejším“ písním. Živelný zvuk pozounu je zčásti potlačen na úkor syntezátoru, automatické rytmiky a elektronických zvuků, skladby jsou jednodušší, ovšem jen co se týče stavby (resp. množství rytmicko-melodických segmentů). Písně ale neztratily hlavní rysy: humor, nenucenou lehkost, smysl pro nevšední hru s jazykovou i hudební banalitou a v případě potřeby až zuřivé nasazení.

Autorsky je aktuální deska poměrně vyvá­žená; každý z hudebníků si své vlastní písně odzpívává, přičemž hudba je podle informace na obalu kolektivním dílem. Autorství skladeb lze odlišit snad jen podle nálady: písně Davida Šubíka, které jsou zpívány anglicky, jsou nejpochmurnější, Havlíčkovy skladby jsou civilně poetické či teskné a ty Magnuskovy jsou rozverné a vtipné. Oproti předchozímu albu, na němž hostovalo mnoho muzikantů současné evropské avantgardní scény, vypomáhají na E.T.‘s_3 pouze vokalisté. V první skladbě Pantheon Of Lovers frázuje text vytvořený na motivy děl mexického rytce J. G. Posady spolu s Davidem Šubíkem anglický rapper The Shiny Beast. V parabluesové There’s a Hell! Blues zpívá Jennifer de Felice Helia, byvší basistka a vokalistka z dnes již neexistující brněnské formace Sledě, živé sledě. Mezi vrcholy alba patří Magnuskova milostná automobilistická poema Autoromance, která doprovázena jednoduchou basovou linkou dociluje s minimálními prostředky maximálního efektu – pouze zpěv a vtipný, banálně-bizarní text: „S přechodem na vyšší rychlostní stupeň/ takové žihadlo nemá ani sršeň/ spaluje nás lásky pochodeň/ až řidičským rukavicím zvlhne useň.“ Na tuto píseň tematicky navazuje zamilovaná balada TT-vláček, v níž jsou hojně využity zvuky dětské zábavní elektroniky. Emotivní Havlíčkova píseň Ruská vytváří opět úspornými prostředky – pouze pomocí virblu, akordeonu a chóru – tesknou atmosféru, střídmě a vkusně operující hudebními emblémy „ruskosti“ nejen v hudební rovině (krátká citace lidové Kalinky), ale také v rovině jazykové. Díky vzrůstající intenzitě skladby a fatálnímu textu patří k písním, které lze poslouchat stále dokola, aniž by omrzely.

Nové album Zlodějů uší ukazuje, že jednoduchost někdy není na škodu, což dobře dokresluje i vkusně provedený design obalu, jehož ústředním motivem je božský trojúhelník. V jeho středu však není oko, ale ukradené ucho.