(1907–1987)

Šel jsem s tím svým břemenem uvnitř a musil jsem, jako kdysi, Benátskou ulicí vzhůru. Prázdno, bez lidí, je den a je šero, ale průsvitné jako ve skle, vzduch je skleněný. Náhle u zdi německé botanické zahrady se vynoří žena, neurčité hnědavé okrové šaty, celá neurčitá, znám ji a vím, kolik v ní je nahromaděno prázdna a nicoty. K zoufání. A než jsem mohl přejít ulici k ní, abych ji pozdravil, přišla změna. V té chvíli vysoko nad námi větrná smršť, zatmělo se, vzduch je hustý šerem, záclona hustého deště. A náhle nás oslní zářivý bílý blesk, všechno kolem naplní a pronikne zářivý bílý blesk, světlo bez žáru, bílé a trvající věčnost vteřiny, žíravý blesk, světlo a konec.

Potom jsem byl v tom šerém pokoji s plísní a starobou. Potom na ulici a v uličce u novinového stánku. A nesl jsem to břemeno. Slzu.