Odpůrci katastrofických vizí jsou zejména Václav Klaus a jeho okruh. Odpoutání se od emocí, které takové vize nevyhnutelně provázejí, je jistě žádoucí, protože emoce brání v poznávání pravého stavu věcí. Bohužel, Klaus a další, třeba autor předmluvy ke knize Juliana Simona Největší bohatství Martin Říman, ale místo toho nabízejí emoce jiné. A na rozdíl například od Ala Gorea, který sází na emoce, místy zkresluje a přehání, ale vcelku stojí nohama na zemi, jsou jejich texty silně amatérské a postavené hlavně na víře ve všemocnost lidského ducha a neohraničené poznání.

Družba není věčná

Proto je víc než dobře, že se otázky vyčerpání ropy ujal profesionál: Václav Cílek, ředitel Geologického ústavu AV ČR, jenž mimochodem působil i jako poradce Roberta Bradleyho, jednoho z autorů zprávy americké Národní akademie věd o vývoji klimatu v posledních dvou tisíciletích. Cílek sepsal spolu s fyzikem Martinem Kašíkem, specialistou na peak oil, působícím momentálně v USA, výtečný rozbor těžby, využití a zásob ropy, doplněný úvahami o tom, co všechno může úbytek ropy spustit. K přesvědčení o tom, že peak oil přijde, ho nevede víra, nýbrž fakta, která důvěrně zná a s nimiž dokáže zodpovědně nakládat. Empiricky dokládá, že teorie ropného vrcholu (spíše než „zlomu“) platí pro jednotlivá ropná pole, státy, ba i pro celosvětovou produkci ropy – stejně tak pro těžařské firmy, vlády, i celé lidstvo.

Na rozdíl od nepoučených optimistů doká­žou autoři reálně odhadnout současné možnosti alternativních zdrojů ropy a energie vůbec – a protože vrchol těžby přijde podle něho zanedlouho, musíme uvažovat v současných limitech a zapomenout na jadernou fúzi, kterou zatím jako zdroj energie využít neumíme, i na vodík, kterého je sice plný vesmír, ale nevyskytuje se v dostatečně koncentrované formě blíže než na Slunci a jeho výroba je energeticky ztrátová. V neviditelné ruce volného trhu, kterou mávají její skalní zastánci, se skrývá trhlina: návratnost investic do těžby ropy je stále ještě rychlá, návratnost investic do nových energetických technologií je dlouhodobá. Až investice do ropy ztratí rychlou návratnost, bude málo času na vývoj a zavádění nových technologií. Je proto celkem lhostejné, zda vrchol těžby přijde v roce 2010 nebo o patnáct let později. Z ropovodu Družba prostě ropa nepoteče věčně. Autoři jsou odpůrci apokalyptických scénářů a nemusí se podle nich konat zrovna katastrofa. Jedno je však jisté: ropa už nikdy nebude tak dostupná a levná, a tedy ani tolik využívaná jako v druhé polovině 20. století. Co se stane s globalizací ekonomiky, podloženou levnou dopravou na velké vzdálenosti?

Zrádná lehkost stylu

Ve druhé části knihy nabízejí autoři různé pohledy na to, co může ropný vrchol přinést (třeba ve válkách: 70 % veškerého materiálu přesouvaného do bitvy je palivo, zdraží-li ropa o 200 %, spotřebovala by americká armáda veškeré peníze jen na údržbu, transport a platy) a jak se s tím vyrovnat. Cílek a Kašík píší zasvěceným, ale přístupným stylem, který často působí natolik přirozeně, že se zdá, jako by čtenář ani nečetl text, nýbrž poslouchal autorovo povídání v hospodě u piva. Takovou lehkost stylu si u nás osvojili zejména přírodovědci, kteří díky tomu dokážou i komplikované skutečnosti podat laickému publiku srozumitelně a bez přílišného zkreslujícího zjednodušování. Vyplývá snad tato stylistická obratnost z exkurzí, které jsou živou součástí přírodovědného studia a kde jsou v neformálním prostředí v kontaktu učitel, studenti i zkoumaná látka?

Snaha o neformálnost však autory trochu zavádí. Věrohodná argumentace, opřená o množství fakt, která podepírá jejich závěry tam, kde se jedná přímo o ropu, se občas rozplývá do dohadů a spekulací tam, kde se více odpoutávají od důvěrně známé půdy. Je jasné, že ropné pole lze popsat věcněji než jakýkoli odhad budoucnosti; počet nepřesností, drobných omylů či informací s nejasnými zdroji by však mohl být menší. Slovo „Mikrosoft“ jde na vrub korekturám. Ale věta, že „podle sociologických průzkumů v různých částech světa očekává více než polovina světové populace, že to s námi nemůže dobře dopadnout“, vzbuzuje podezření jak mlhavostí formulace a tím, že u ní není uveden patřičný odkaz, tak proto, že takový průzkum se dá provést v USA, EU i některých dalších zemích, ale rozhodně ne pro světovou populaci.

A tak i přes zřetelnou snahu udržet si od tématu patřičný odstup je text druhé části knihy poměrně subjektivní – ani ne tak proto, že by autoři stranili katastrofistům nebo jejich odpůrcům, ale kvůli množství spekulativních tvrzení, vyslovených s přílišnou lehkostí. Lehkost a neformálnost příliš nesedne ani u výběru literatury, který je přehledný (i když o poznání stručnější, než by byl seznam použitých zdrojů), avšak doplňující poznámky typu „důležitá, dobře napsaná kniha“ by byly na místě v pokynech profesora pro studenty jeho kursu, v knize by ale bylo lepší formálně zhodnotit zdroje v samostatné kapitole. Přesto je Nejistý plamen knihou, která svou kvalitou převyšuje jiné, dostupné v češtině, a dá se doporučit všem, které tato problematika zajímá – včetně ekonomů, kteří v ropný vrchol nevěří.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.