Každý žánr či oblast kultury v každé době potřebuje svoji šmíru. Moje dětství se asi o něco intenzivněji upínalo ke křehkým vztahům Křemílka a Vochomůrky, k rebelu bez příčiny Rumcajsovi, o něco později i k dokonale uzavřeným světům Julesa Verna či k árijskému gentlemantství Old Shatterhandovu, protože v pozadí číhala nejen nasládlá paní Štěpánka a její papoušek Lori či robot Emil, ale hlavně strýček Jedlička. Bál jsem se jeho zakokrhání na povel, protože mi za něj bylo tak nějak… Dnes už to vím: trapně. Obdobně jinde a později: muziku dělal Vladimír Mišík a jeho ETC…, Michal Prokop, Vladimír Merta, Marsyas, poté Stromboli, Precedens, ale ve stejném žánru fungoval i František Janeček a jeho Kroky. Včetně Michala Davida. Dodnes v hlavě vidím ty usmoleně přiblblé výrazy, s nimiž v televizním záznamu předstírají, že hrají na nástroje, které přitom nejsou ani pro forma zapojeny do zásuvek. A přitom finančně i dopadem na šíři publika na tom byli nepoměrně lépe než ti, kdo skutečně tou muzikou chtěli něco vyjádřit.
A stejně tak jsme měli i šmíru literární. Z doby, kterou pamatuji, nemyslím ani tak poníženého autora Černých baronů, který byl ochoten na zadání vymyslet před příjezdem akrobatů na ponících „povídku“ či „báseň“, kde všechna slova začínala na stejné písmeno. A ani ne básníka wernischovské generace, který psal své sbírky dle kalendáře, podle kulatého výročí února, května či října, které se zrovna blížilo. Pravou šmírou byli ti, kdo dokázali hrát na city cíleného publika tak, že nabízeli jakoby vyjádření a vyřešení všech problémů, které toto publikum tíží: viz třeba Karel Štorkán či Stanislav Rudolf. Ve velkých nákladech distribuované destilované světy, poskládané tak, aby vtáhly do hry skutečné pocity svých čtenářů, a ty poté oblepily kýčovitým moudrem vidění světa, který je naprosto v pořádku.
Šmírou nynější světové literatury není paní Rowlingová, která zručně odvyprávěla příběh o tisících stranách a z něho či k němu pouze dělá velice chytrý byznys. Není jím ani Dan Brown, který zas tak moc vyprávět neumí, ale ví, jakými náměty vzbudit co nejkřiklavější reakce. Skutečnou šmírou soudobé literatury je Paulo Coelho. Šarlatán, který si je vědom lidských úzkostí a nejistot, a nabízí na ně rady obleptané cukrkandlem vzájemného porozumění, respektu a jakési globální spirituality, poslepované z několika příruček jednotlivých náboženství. Coelho do naší doby snad přišel jako reinkarnace románového hrdiny Nathaniela Westa z Přítelkyně osamělých srdcí (1933), který se živí tím, že v rádiu předčítá a komentuje úryvky z těch nejzoufalejších čtenářských dopisů. Upadne z toho však časem do depresí a smutně skončí. Coelho, jak patrno, do depresí neupadá, ani když každý z jeho nových textů svým přesládlým mudrlantsvím překoná nevkus toho předchozího. Spíš ho možná trápí, že Hollywood se z nějakých důvodů vyhýbá tomu zfilmovat jeho romány. A proto se rozhodl jednat. Na svém blogu (ano, se čtenáři už nestačí komunikovat jen každoročním novým dílkem, je třeba dbát o jejich spiritualitu každodenně a s možností individuální reakce) nyní vyhlásil projekt kolektivního filmového zpracování díla posledního, Čarodějka z Portobella.
Každý si má vybrat part jedné z patnácti vyprávějících postav, jež se setkají s hlavní hrdinkou, a ten natočit; totéž tvůrci filmové hudby. Je ovšem třeba spěchat, jen prvních dvě stě režisérů se smí zaregistrovat na každý part. Poté jakési „my“ vybere tu nejlepší realizaci a takto se z patnácti nejlepších pokusů poskládá film. Co na tom, že – logicky a nevyhnutelně: tisíce režisérů si přece nebudou půjčovat jednu herečku – hlavní hrdinka bude v každém partu jiná? Coelho umí i toto vysvětlit: „Protože půjde o myriádu projektů, je mi jasné, že Athenou bude pokaždé jiná osoba (běloška, černoška, Asiatka atd.). Tato pluralita je vítána, protože postava Atheny je prchavá“ (viz paulocoelhoblog.com/experimental-witch). Pokud bude, vážení filmoví tvůrci, váš part vybrán jako ten nejlepší, „náš právník vám pošle kontrakt“ a vy dostanete 3000 eur. Za vybranou muziku pak polovic. Zároveň se ale vzdáváte všech svých práv a „náš profesionál“ využije váš materiál. Coelho totiž v této výzvě hned dvakrát upozorňuje, že si ponechá veškerá autorská práva. Za to na oplátku slibuje, že „uděláme, co jen bude možné, abychom dostali výslednou verzi na filmové festivaly po celém světě a také prodali film distributorům (což ale může být velice obtížné)“. No to jistě. Za poskytnutý materiál se zaplatí tvůrcům 75 000 eur, což je investice, která se Coelhovi jistě nevrátí. Bude nebožák putovat s DVD v kapse od distributora k distributorovi a nikdo ho nebude znát a film chtít…
Ale snad je nějaká šance. Coelha zná i český fotbalový trenér Vítězslav Lavička. V rozhovoru asi před rokem se zmínil, že v něm nachází rady pro trenérskou práci a že citáty z něj vylepuje fotbalistům i v kabině. A že Liberec pod Lavičkovou taktovkou panečku hrál! Mám z toho nicméně smíšené pocity. Rád kvituji, že i fotbalový trenér čte knihy. Chápu také, že na fotbalisty nemůže apelovat citáty z Musilova Muže bez vlastností. Ale je mi líto, že když už se touto českou uličkou literatura ocitla v nadějné šanci dostat se na stadiony, musela začít i skončit právě tím Coelhem. Přimlouvám se proto u nakladatelů, zda by trenéru Lavičkovi neposlali občas něco ze své produkce. Trénuje nyní reprezentační jednadvacítku a myslím, že by bylo všestranně užitečné, kdyby příští prohry byly vysvětlovány tím, že kouč se rozhodl citovat z Urbana, zatímco vítězství by šlo na vrub vhodně zvoleného citátu z Jáchyma Topola.
Autor je literární teoretik.