Bosí karmelitáni patří mezi kontemplativně-činné řády. S ohledem na množství turistů, putujících do bohatě zdobeného barokního chrámu v Karmelitské ulici na Malé Straně, se nabízí otázka po současné podobě života v klášterní komunitě. Ideál řeholní chudoby, pod nímž si řada lidí představí naprostý asketismus, nespočívá primárně v nedostatku hmotné zajištěnosti, říká Vojtěch Kohut. „Jde o nezávislost na věcech kolem, aby se jimi člověk necítil svázán nebo podmaněn.“ Latinské slovo „pauper“ neboli chudý neoznačovalo ty, kdo neměli nic, ale ty, kdo měli málo. Odpovídá to tomu, co je „dostatečné“ k důstojnému životu.

Ladislav Hučko, generální sekretář České biskupské konference, upozorňuje na rozdílné chápání chudoby: „Někteří ji chápou až úplně fyzicky (jako svatý František), jiní spíše dávají důraz na duchovní rozměr chudoby (aby se člověk duchovně nevázal na žádný fyzický, ale ani na duchovní majetek). Oba tyto způsoby mají v církvi místo a jsou pluralitním vyjádřením stejného evagelijního ducha.“

Výdělek na konto kláštera

V karmelitánském pojetí není chudoba ústředním znakem, jak je tomu například u františkánů. Podstatou řehole bosých karmelitánů je vnitřní modlitba a meditace. Otec Kohut též připomíná, že prapůvodní idea žebravých řádů je pro dnešní společnost prakticky nepřijatelná. Kláštery nežijí ve vzduchoprázdnu a musí se snažit být maximálně soběstačné. Stát řeholním řádům finančně nijak nepřispívá.

Vstupem do noviciátu, což je, laicky řečeno, jakýsi předstupeň řeholního života, se člověk vzdává majetku, respektive má povinnost tento svůj majetek někomu předat. Otec David z kláštera bosých karmelitánů ve Slaném dokresluje vztah řeholníků k hmotným statkům jako „závislost na představených“. Pokud má řeholník nějaký výdělek, poukazuje ho na konto kláštera a pro svou osobní potřebu si ponechává pouze nezbytné minimum. S chudobou v nejúplnějším smyslu slova se řeholníci střetávají zejména na misiích; bosí karmelitáni řadu let v jednom z nejchudších států světa – Středoafrické republice.

Vojtěch Kohut, respektive otec Vojtěch, nosí sice mnišský hábit, ale jinak popírá šablonu konzervativního a uzavřeného muže, do které se ateistická majorita v české společnosti snaží duchovní vměstnat. Do kláštera vstoupil bezprostředně po roce 1989. Zažil tak vlnu zájmu, která provázela oživení spirituality a religiozity v českých zemích, ale zároveň následné odchody řady řeholníků, kteří dlouhá léta „žili v něčem, co vlastně nebylo řeholním způsobem života“. Naráží přitom jak na podzemní církev, tak na komunisty ovládanou organizaci Pacem in terris.

Proti mužským řeholním řádům zasáhla Státní bezpečnost v dubnu roku 1950 při takzvané Akci K. Ve dvou etapách došlo k soustředění 2376 řeholníků z 28 řádů do takzvaných internačních táborů. Majetek řádů byl konfiskován a řeholní společenství byla zrušena. Řeholníci skončili většinou ve vězení nebo v útvarech PTP. Celé události přitom předcházel zinscenovaný proces s devíti čelnými představiteli řádů, který měl legitimizovat následnou vlnu represí.

Nejde o celibát

Stát se řeholníkem znamená i dnes podstoupit dlouhou cestu, která navíc nemusí nutně končit v klášteře. Součástí nejužší komunity se novicové stávají teprve po 6-8 letech po absolvování celé „formace“ (příprava k přijetí trvalých závazků) a složení všech slibů.

Přestože se člověk kvůli řeholnímu způsobu života něčeho zříká, zůstává obyčejným člověkem, který touží po rodině. Rozdíl je v tom, že „ve hře je ještě něco většího, za čím člověk jde – následování Krista. Kdyby se člověk rozhodoval pro samotnou chudobu, nemá motivaci,“ dodává otec Vojtěch, kterému vadí, jak novináři zjednodušují život v klášteře na otázku celibátu. Dokládá to na vlastní zkušenosti z návštěvy jedné talk show s názvem Zvolil jsem si celibát. „Od začátku jsem jim říkal, že to tak není,“ vysvětluje. „Rozhodl jsem se jít za Kristem a v jistém okamžiku se tato cesta protne s požadavkem celibátu. Ten je ovšem až věcí druhořadou.“

Řeholník musí být schopen čelit pochybnostem spojeným s odmítáním běžného způsobu života. „Neříkám, že jsem dvakrát třikrát nepocítil chuť utéct, ale vnímal jsem vše zcela jasně. Věděl jsem, že jde o útěk,“ podotýká Kohut. Sám prý nikdy přesvědčení neztratil a jeho rodiče, oba hluboce věřící, kteří si možná představovali synovo směřování jinak, nyní vnímají jeho volbu jako určitý dar. „Spousta mých spolubratří jsou konvertité, lidé, jejichž rodiče třeba nejsou vůbec věřící, takže je to pro ně hodně těžké.“ Ani otec David nebere případné zakolísání na cestě, již si zvolil, jako selhání, ale jako zkoušku, jejíž překonání vede k uvědomění si skutečných hodnot.

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.