V polském vydavatelství Rewasz, které se specializuje na edice kvalitních průvodců po pozoruhodných místech Polska a jeho blízkého okolí, vyšel, jako vždy v kapesním formátu a v přehledné úpravě, průvodce po Praze. Takových příruček vycházejí po světě kvanta, jenže zde máme co do činění s velmi kvalitní prací etnografa, historika a překladatele Antoniho Kroha, známého i u nás díky esejům O Szwejku i o nas. Jeho pražský průvodce se vymyká z běžných standardů a vlastně by mohl po drobných vynechávkách našinci notoricky známých údajů sloužit i jako průvodce pro rodilé Pražany.

Na celé knížce je prostě patrné, že autor nerecykloval již existující kompiláty, že se dobře orientuje v pramenech a kvalitní odborné literatuře a že má svůj okruh badatelských zájmů, v nichž je zcela suverénním objevitelem a vykladačem. Kromě praktických informací na počátku nabízí zkušený překladatel Kroh polským návštěvníkům našeho hlavního města diferenční slovníček, stručnou historii Prahy a bez vnucování konkrétních tras tematicky a dopodrobna podává údaje o jednotlivých čtvrtích staré Prahy a přidává i tři kapitoly soustředěné na místa pro běžné návštěvníky neobvyklá (Řeka, ostrovy, mosty, Přírodní rezervace a Praha méně známá).

Literární místopis

Na běžnou otázku polských návštěvníků, proč že ta Praha byla na rozdíl od Varšavy ušetřena hrůz druhé světové války a zda to náhodou nesouvisí s nechutí Čechů bránit hodnoty, které přesahují horizont jejich zápecí, odpovídá autor polemicky a poměrně rozsáhle v úvodu, s nadhledem vysvětluje i další, dalo by se říci intimní české záležitosti, jako absurdní spor o katedrálu, s chutí sobě vlastní si dopřává iniciaci polského čtenáře do jistých specifik české kultury, jejichž představitelem je Jára Cimrman. Poměrně hojně a vhodně cituje z děl spisovatelů, historiků či kunsthistoriků (Neruda, Kisch, Hašek, Hrabal, Kundera, Janáček, Putna, Poche, Dragoun…), kromě řady známých osobností českých dějin nachází místo třeba i pro takového ševce Josefa Rouska z Kampy, který zachraňoval stovky sebevrahů z Karlova mostu.

Antoni Kroh se pochopitelně soustředí také na polské zajímavosti, a to i mimopražské, jako je například dnes už zřejmě jediný pomník generála Rudé armády Karola Świerczewského v Mělníce (zabit za podivných okolností roku 1947 ukrajinskými partyzány, u nás známými jako banderovci, v Bieszczadech, což bylo jednou ze záminek k tzv. akci Wisła, tedy vysídlení původního obyvatelstva východní části polských hor; v rodné zemi byly jeho pomníky po roce 1989 odstraněny), u Thunovského paláce zmiňuje osobnost malíře a spisovatele Józefa Czapského, citováno je dokonce z korespondence mezi Elizou Orzeszkowou (připodobnit ji lze ke Karolině Světlé) a českým polonistou Edvardem Jelínkem. Pohled na Prahu pak zprostředkují další významní polští literáti, jako třeba J. Słowacki, T. Różewicz, K. I. Gałczyński, T. Konwicki nebo u nás méně známý překladatel z češtiny Paweł Hulka-Laskowski.

Mýty viděné zvenčí

Samozřejmě, Kroh nenapsal arciesej ripellinovského formátu, v rámci žánru průvodce však vkusně skloubil věcný a objektivní tón, projevující se pedantickým uváděním rozměrů různých budov či pečlivým výčtem všech detailů známějších památek s velmi osobním náhledem bohemisty, který zná Prahu od šedesátých let minulého století a je práv vyslovit se k různým jejím proměnám, ať už jim dáme libovolné znaménko, s vyhraněným pohledem jemného ironika, který nachází lidské slabosti, a tedy lidský rozměr různých ctihodně zkamenělých velikánů našich i polských mýtů.

První vydání Krohova průvodce bylo velmi rychle rozebráno, tak se, milý čtenáři, nepohoršuj, spatříš-li pošišlávající cizince s šedomodrou knížkou na místech, kam se obvykle turisté nevydávají. Nejen pro tuto nevšední knihu by si její autor zasloužil nejvyšší české ocenění – totiž aby mu byl svěřen úkol napsat průvodce pro rodilé Pražany. Má k tomu všechny předpoklady.

Autor je bohemista a polonista.