Daniel Pitín (1977) je jedním z mladých autorů, kteří si osvojili prostředky realistické malby natolik, že s nimi nyní mohou nakládat svobodně. Jeho výhodou je též zájem o film, video, obecně o estetiku nových médií. Pitínova malba tematizuje roli obrazu v rámci dnešní vizuální kultury. Autor se zajímá o přenos obrazových dat, o jejich platnost v posunutých významech, o manipulaci s obrazovým sdělením, o záměny obrazové estetiky a poetiky (film, malba, video, reklama) – a o dekonstrukci obrazu zcela nového, který přiznává svá východiska i vlastní otevřenost v jiné, komprimované rovině. Takto vzniklé obrazy jsou variabilní v interpretaci a každé jejich čtení je v důsledku zavádějící; divák do obrazu musí vložit vlastní dekodér, a tím přiznat svou roli v rámci díla. Pitínova vizuální hra reflektuje také účelovou formální nevyhraněnost současného umění: v některých jeho obrazech jsou přiznané malířské formální hry, které ironizují samo médium – například široké tahy štětce prezentované jako obrazy na výstavě nebo tahy štětce jako objemová výplň domovního interiéru, kam lze nahlédnout okny. V této tvůrčí ambivalenci a práci s dobovými reáliemi je Pitín blízký mladým německým umělcům takzvané nové lipské školy, kteří v českém umění nemají velký ohlas.