Ad Nový výkop (A2 č. 37/2007) a dopis Erika Taberyho (38/2007)
Filip Pospíšil věnoval ve své reflexi nového formátu Respektu podstatnou pozornost změně jeho vizuální podoby, na kterou Erik Tabery v jinak věcné a vyčerpávající odpovědi reagoval jen okrajově. Tabery hlavně tvrdí, že podstata Respektu se nemění, jen zlepšil grafiku – a že formát není to nejdůležitější. To jistě není a překvapuje, že F. Pospíšil zaměňuje formu za obsah. Redakce Respektu však změny nevysvětluje, a to ani svým čtenářům, a šéfredaktor Martin M. Šimečka na negativní ohlasy reaguje asertivně stručným: nesouhlasím s vámi, změny jsou k lepšímu (viz rubrika Rozhovor na respekt.cz). Lze se jen dohadovat, zda se Respekt opravdu snaží sugerovat představu, že časopis jsou vlastně jen noviny s většími obrázky.
Příběh proměny Respektu v časopis je příznačnou cestou zřejmě jediného tuzemského periodika, jež soustavně přináší jasný étos, reflexi a investigativní důslednost k finanční soběstačnosti. Přetrvávající ztrátovost ilustruje jeho dosavadní status tzv. vlivného, prestižního média bez reálného dopadu, s mizivým počtem čtenářů. Pokud dnes Respekt morfuje z novinového formátu do plnobarevného časopisu, neděje se tak s ohledem na stávající čtenáře, ale pokouší se oslovit své nečtenáře a to je nevděčné také proto, že vstupuje do prostředí/formátu, kterému nerozumí a s kterým sdílí vedle barevné inzerce jen málo.
Žurnalistika, myšlení a samotná témata Respektu prostě nejsou časopisecká, požadavek nového formátu doprovázet texty barevnými vizuály dosud řeší výrazně estetizovanými, ale informačně sporými fotografiemi a kresbami Pavla Reisenauera. A nové krátké rubriky, které slouží především k rozptýlení, s jedinou ambicí nenudit čtenáře, vyznívají v kontextu Respektu až groteskně.
Filip Pospíšil zpochybňuje novou grafickou podobu Respektu kupodivu výhradně z estetických hledisek. Shledává podivným šrafování v hlavičce na obálce, amatérský ohnutý růžek upoutávek, jenž mu připomíná první verze Windows, za nejasné považuje vlajkové barvy časopisu, za nešťastný žlutý proužek u odkazů na web, také už nevidí dostatek prostoru na obálce pro kresby Pavla Reisenauera a celkově mu nová grafika evokuje estetiku 90. let. Osobní vkus autora respektujme, ovšem jako klíč k designu časopisů tyto odsudky nelze brát vážně. Podobných příměrů můžeme vymyslet nepočítaně, dobře se pobavíme, ale k porozumění vizuality médií těžko přispějí. Pozoruhodné však je, jak nápadně připomínají obvyklou kritiku televizní nebo webové grafiky, která jako celek působí roztříštěně a zmateně, ale v provozu upoutá, nenudí a funguje. Není toto cesta, po které Respekt následuje ostatní časopisy a na kterou klást nějaká komplexní estetická měřítka je nepochopením jejího smyslu?
Za skutečně problematické a za přítěž nové podoby Respektu považuji asi paradoxně právě nejvýraznější vizuální pozůstatky, jimiž je razance starého loga rozmělňována v přívalu grafických prvků, a současně nejasná role kreseb Pavla Reisenauera, ustupujících fotografiím. Obojí však vychází z jakési zapřené (ne)změny formátu. Respekt by měl sobě i čtenářům přiznat význam proměny formátu – a tady i obsahu –, protože jejím popřením se především ochudí o možnosti, které přináší.
Michal Rydval
Ad dopis Václava Buriana (A2 č. 38/2007)
Václava Buriana si vážím (nejen) jako polonisty a překladatele z polštiny. I proto mě zarazil jeho rychlý odsudek a nepochopení mých slov o Václavu Havlovi. Věta „Teď už snad ani Václav Havel nevěří, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Ale byla to hezká pohádka.“ nebyla myšlena jako „plytká jízlivost“, jako útok na Václava Havla nebo na Listopad. Právě naopak. Bylo to povzdechnutí nad rozplynutím a rozmělněním oněch ideálů a nadějí, které lidé do demokratického uspořádání vkládali. A tyto ideály reprezentují mimo jiné i bývalý prezident nebo jeho přítel Adam Michnik.
Lucie Kněžourková
Ad A2 č. 37/2007
Byl jsem trochu překvapen, když jsem si koupil „kulturní týdeník“, očekávaje nové literární ukázky, a viděl, že asi polovina časopisu je věnována názorům žen-„potížistek“, které popírají biologicky podmíněné rozdíly obou pohlaví v oblasti psychiky a rozdíly povah či chování mužů a žen svádějí na „genderové stereotypy“. Pokud rozdíly připouštějí, tak v neprospěch mužů. V článku I. Smetáčkové Holky makové, kluci takoví mě zaujal odstavec, který je jakousi esencí „gender“ názorů: „Genderové stereotypy představují zobecňující představu, že ženy a muži disponují odlišnými vlastnostmi, vzhledovými charakteristikami, preferovanými činnostmi či hodnotami. (…) Rozdíly mezi ženami a muži jsou navíc považovány za projev jejich odlišných těl (…), jsou vnímány jako (…) univerzální a neměnné.“
Je paradoxem, že právě běží v televizi na ČT2 (pátek 20.00) cyklus BBC o rozdílech obou pohlaví. Vědci objektivními metodami potvrzují to, co zná každý vnímavý člověk z denní praxe a co se v odborných publikacích uvádělo již dříve: že se muži od žen liší nejen stavbou těla a fyzickou silou (výkonností), ale i způsobem myšlení a vnímání. Souvisí to s rozdělením rolí u našich předků. Ženy mají větší schopnost vcítění (empatie) a mají lepší jazykovou paměť (herečky se rychleji naučí roli). Rozdíly chování u obou pohlaví je vidět také např. při řízení auta (jak bylo konstatováno i v TV pořadu STOP). Přitom existuje jistá část žen, které se svými vlastnostmi více podobají mužům: ve sportu jsou to „mužatky“, které šlapou mužům na paty a stavějí laťku ženských rekordů příliš vysoko pro běžnou ženskou populaci. Pak jsou to ženy s „mužským mozkem“, které se bez problémů prosazují v technice a řídících funkcích. O mužích s ženskými vlastnostmi se moc nemluví, ač také oni by mohli protestovat proti diskriminaci (např. místa recepčních a asistentek jsou vyhrazena ženám). Kde se takovéto postoje u žen, ponejvíce vysoce vzdělaných, berou?
Jan Matys, redakčně kráceno