Nemeskův film, který se původně jmenoval pouze California Dreamin’, představuje nejambicióznější dílo současné rumunské kinematografie. Snímek navíc k publiku dorazil poznamenán tragickou aurou, jelikož jeho režisér a zvukař zahynuli při dopravní nehodě cestou ze střižny, kde se snímek dokončoval. Tato událost se vtělila i do samotného názvu v podobě podtitulu Bez konce, který naznačuje, že promítaná verze snímku nemusela být podle režisérova záměru definitivní.

Komediální drama o vlaku s americkou vojenskou posádkou, který z rozmaru tamního přednosty stanice uvízne v zapadlé rumunské vesničce, se na ploše více než dvou a půl hodin věnuje otázce rumunsko-amerických vztahů. Jako sociální kritika se však California Dreamin’ míjí účinkem. Zlo ve společnosti film neodhaluje skrze postavy, z jejichž jednání ve výchozí dramatické situaci by se vyjevovaly jejich skryté vlastnosti, definující celkový stav společnosti. Místo toho autor zvolil princip podobenství, v němž postavy a události zastupují různé obecně lidské vlastnosti. Vztažení těchto charakteristických znaků na celé národy je ovšem problematické, protože vede k zavádějícím generalizacím.

Tendenčnost i bravura

Zobrazování typických představitelů obou národů v Nemeskově filmu přímočaře živí předsudky jak vůči domácím Rumunům, kteří jsou zde zachycování jako prospěchářská, nesnášenlivá a humpolácká svoloč, tak vůči hostujícím Američanům, charakteristickým povýšeností a pokryteckým vměšováním se do vnitřních záležitostí cizího území. Tyto postoje jen odrážejí komplex národní méněcennosti (ne nepodobný tomu českému) i xenofobii, obzvlášť silně namířenou proti „úspěšnějším“ národům (opět nacházející paralelu v českém prostředí). Vlastnosti jednotlivých protagonistů se projevují už v samotné zápletce, která má charakter absurdní anekdoty, a kulminují v závěru, který využívá již mírně vousatou metaforu vesnické rvačky coby symbolu občanské války. Po tomto výjevu nicméně následuje ještě druhý, emocionálně výrazný a chytře zkratkovitý konec, stejně působivý jako proslulá píseň od The Mamas and Papas (vzpomínáte na Wong Kar Waiův Chungking express?), jež dala snímku jeho titul.

Jakkoli je tedy California Dreamin’ z globálního pohledu rozporuplným dílem, v lokálních měřítkách dosahuje bezvýhradné bravury. Snímek má výrazně literární strukturu s příběhem rozděleným na několik kapitol a sledujícím paralelně velké množství postav. Podobně jako v Mungiově snímku filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny se tu literárnost – Nemeskovo dílo připomíná dějově rozkošatělý realistický román – střetává se syrovým, odestetizovaným a spontánně působícím stylem současných „realistických“ filmů (německé opusy jako Svobodná vůle nebo Madony), které využívají dlouhé záběry s mírně roztřeseným obrazem. Vedle několika výtečně zrežírovaných scén – černobílá retrospektiva z druhé světové války, vesnická tancovačka s vystoupením imitátora Elvise Presleyho, návštěva vojáků v nočním klubu – jsou největším kladem snímku právě vedlejší dějové linie a postavy. Celá peripetie se vztahem dospívající rumunské deprivantky Monicy (herecký i čistě estetický objev evropského filmu Maria Dinulescu) a amerického vojáka Davida pojmenovává téma filmu mnohem přirozeněji a výmluvněji než střetnutí velitele americké vojenské čety s oficiálními představiteli vesnice.

Celkově snímek překypuje ohromným, nicméně ne zcela využitým potenciálem. V kontextu autorovy předčasné smrti ovšem můžeme tento velkolepý rozjezd bez konce sledovat také jako tragédii režisérových zmařených možností.

Autor je redaktor serveru Nomenomen.cz.