ISSN 1803-6635

hledat

přihlášení

Cyklus film a hudba: Akcept V rámci pravidelného cyklu Film a hudba uvede Městská knihovna v Praze dokumentární film Akcept o soudobé vážné hudbě. Po filmu budete mít možnost diskutovat s režisérem Janem Hubáčkem při besedě, kterou bude moderovat Vít Zapletal. Ve středu 22. března od 19.00 v Malém sále Městské knihovny v Praze.    další tipy
úvod > archiv > 2007 >  č. 41 > I malé státy mohou bojova...

I malé státy mohou bojovat

André Vltchek

Rozhovor s expremiérem Východního Timoru

Někdejší premiér Východního Timoru Mari Alkatiri hovoří o nedávných sporech s Austrálií a o důsledcích desítky let trvající indonéské okupace.

Mari Bim Amude Alkatiri (1949) byl prvním premiérem nezávislého Východního Timoru. Do úřadu nastoupil v květnu 2002. Rezignoval po politických nepokojích v červnu 2006. Je generálním tajemníkem Revoluční fronty za nezávislost Východního Timoru (FRETILIN). Podílel se na vyjednávání o právech na těžbu ropy v Timorském moři. Při něm se těšil podpoře Portugalska, čelil však zájmům australské vlády.

Jak byste popsal současné vztahy mezi Indonésií a Východním Timorem?

Vztahy máme velmi dobré a to přesto, že k dořešení ještě zbývají některé problémy, jako například majetkové otázky a otázky hranic. Doufám ale, že i tyto záležitosti se podaří do konce roku vyřešit. A pak tu máme samozřejmě Komisi pravdy a přátelství, která se zabývá otázkami minulosti, a my čekáme na zprávy o jejích zjištěních.

 

Kolik se toho dá ve skutečnosti od této komise očekávat?

Bude velmi důležité, pokud se jim podaří popsat alespoň část pravdy. Oba národy to potřebují. Je to důležité pro proces demokratizace.

 

Může ale komise přinést vůbec nějaké závěry, když lidé v Indonésii dodnes nevědí, čeho se jejich vláda a armáda během okupace dopustily?

Nevědí to, ale skutečná řešení je možné najít jen tehdy, pokud budou obě strany dobře informovány. Pokud se toho podaří dosáhnout, můžeme začít nanovo. Komise se musí rozhodnout, zda je třeba snažit se dosáhnout spravedlnosti, nebo nabídnout amnestii. A obě vlády to musí pečlivě zvážit, aby jejich rozhodnutí posílilo přátelství a neohrozilo všechno, čeho jsme dosáhli.

 

Nemluvíme o drobnostech, ale o genocidě. Třetina vašeho národa během okupace zahynula, nebo zmizela…

Komise se otázkou zmizelých stále zabývá. Pracuje na tom i Červený kříž. Musí to být vyjasněno, řada rodin stále neví, kde a jak zahynula nebo zmizela.

 

Setkáváte se s vládními představiteli a čtete místní tisk. Máte pocit, že se tomuto tématu dostává adekvátní pozornosti?

Pro představitele státu není snadné se touto věcí zabývat, protože Indonésie zatím prochází procesem transformace od jednoho režimu k druhému jen velmi krátkou dobu. To musíme pochopit.

 

Vidíte nějaké podobnosti mezi tím, co se odehrálo ve vaší zemi, a současnými událostmi v Papui?

Ano, v Papui existuje určitý odpor. O tom dobře víme. V Acehu už to skončilo, ale na Papui jsou stále problémy.

 

Kam vlastně vaše země momentálně patří? Vyjednáváte s Pacifickým fórem, zlepšujete své vztahy s Indonésii, zatímco vztahy s Austrálií jsou napjaté.

Čelíme dilematu malé země. Nacházíme se mezi dvěma regionálními bloky a musíme vážit své možnosti. Požádali jsme o členství v ASEAN (Sdružení zemí jihovýchodní Asie), stali jsme se členy ARF (Regionální fórum států ASEAN) a také máme určité výhody ze statutu pozorovatele při Pacifickém fóru. Bohužel ale momentálně není možné, abychom byli členy obou hlavních uskupení najednou. Chtěli bychom nadále spolupracovat s Pacifickým fórem, i když budeme členy ASEAN. Možná se ale jednoho dne věci změní a dovolí nám být členy obou.

 

Jaké vztahy má dnes Východní Timor s Austrálií?

Když jsem byl předsedou vlády, pokoušel jsem se bránit zájmy svého lidu. Nijak jsem proti Austrálii nevystupoval, ale někteří lidé intepretovali moji činnost jako postup proti Austrálii. Musel jsem se v té době zabývat mimořádně složitými záležitostmi, týkajícími se zdrojů, které jsou pro moji zemi naprosto klíčové. Jedná se o bohatství v Timorském moři. Snažil jsem se získat pro svůj lid co nejvíce. To není žádný zločin.

 

Došlo ale na měření sil s Austrálii, které nakonec skončilo určitým kompromisem. Jste s ním spokojen?

Pořád nejsme úplně spokojeni, protože si myslíme, že by nám mělo patřit sto procent toho, co se tam vytěží. Jenže je pořád lepší mít polovinu než vůbec nic.

 

Obraceli jste se na nejrůznější mezinárodní soudy a instituce. Austrálie ale nakonec prohlásila, že se na ní rozhodnutí Mezinárodního soudu pro námořní hranice nevztahují. Co jste pociťovali při soupeření s tak mocnou zemí?

Buďme realisty. Takhle je prostě svět nastavený. Jsem přesvědčený o tom, že kdyby k soudu nakonec došlo, museli bychom vyhrát. Sám jsem právník a konzultoval jsem to s řadou lidí z jiných zemí. Věřil jsem si. Jenže Austrálie se nakonec rozhodla k tomuto kroku. Mezinárodní soud není to samé co domácí soudy. Nemůžete se k němu prostě odvolat, pokud druhá strana neuznává jeho jurisdikci. Taková situace pochopitelně nahrává velkým mocnostem. Malé země mohou pouze bojovat tak dlouho, dokud neusoudí, že při stávajících pravidlech už těžko mohou získat více. A pak to musí přijmout.

 

Lidé se zde na vývoj situace ve vlastní zemi dívají s určitým zklamáním a hořkostí. Jaká je nyní pozice strany FRETILIN?

I přesto jsme poslední volby vyhráli. Ale těch pět let, kdy jsme vládli, bylo velmi složitých. Měli jsme ústavu, vládu, prezidenta a parlament, ale stát jako instituce nefungoval. Všechno, včetně právního systému, jsme museli vybudovat od začátku. Pokud nemáte funkční stát, nemůžete rozvíjet nějakou koherentní sociální a ekonomickou politiku. Jenže bylo velmi těžké vysvětlit to lidem, kteří přijali nezávislost s velkými očekáváními. Tato očekávání jsme nebyli v krátkém čase schopni splnit. Lidé bojoval za nezávislost 24 let. Jenže když zvítězili, nebylo možné udělat všechno přes noc. Museli jsme budovat zároveň národ i stát.

 

A jak bylo podle vás toto budování úspěšné?

I když vezmu v úvahu krizi, ke které došlo v roce 2006, byl to úspěch. Dosáhli jsme solidní makroekonomické a fiskální správy. Vytvořili jsme právní systém a dali zemi fungující instituce. Jsem i nadále přesvědčen o tom, že jsme za čtyři roky dosáhli tolik, co mnohé země za deset nebo dvacet let. Zdědili jsme zemi prakticky bez peněz. Nepatřil nám ani halíř a všechno jsme museli pořizovat z peněz od dárců. Díky úspěšnému vyjednávání s Austrálií teď už ale máme vlastní rozpočet. A politikům se hned lépe slibuje. V letech 2002 až 2005 jsme však lidem žádné realistické sliby dávat nemohli.

 

Myslíte, že mohou příjmy z ropy a zemního plynu situaci na ostrově opravdu dramaticky změnit?

Pokud bude s těmito zisky dobře nakládáno, může se celková sociální a ekonomická situace prudce změnit.

 

Vaše strana FRETILIN byla původně levicovým hnutím. Do jaké míry je to pořád pravda?

FRETILIN nikdy nebyla marxistickým hnutím. Byli jsme frontou, která se snažila zahrnout všechny. A když zahrnete všechny, nemůžete být moc ideologičtí. V roce 1981 deklaroval tehdejší vůdce Xanana Gusmao, že FRETILIN je marxisticko-leninskou stranou. Brzo ale zjistil, že udělal chybu. Pak se od toho snažil distancovat všemožným způsobem. Dnes je FRETILIN plným členem Socialistické internacionály.

 

Co to ale tady na Východním Timoru znamená?

Prakticky se musí FRETILIN, tak jako každá strana, která vyhraje volby, potýkat s reálnými problémy: chudobou, potřebou lepšího vzdělání a zdravotní péče. Naše ústava zaručuje bezplatné vzdělání a zdravotní péči. Největší problém je ale vymýcení chudoby. Pokud v těchto otázkách nedosáhnete jako vláda pokroku, nemůžete přežít. V hlavním městě Dili se dnes diskutuje o programu nové vlády a je už zcela jasné, že nepůjde o nic jiného než o čistou kopii plánů, kterými se řídila moje dřívější vláda. Tvrdí, že změní to či ono, ale ve skutečnosti nepůjde o velké změny, spíše o kontinuitu. Rozdíl je jen v tom, že teď mohou více slibovat, protože mají víc peněz.

 

Jakým směrem tahle politika míří?

V letech 2005 a 2006 jsme již začali s určitými změnami. Začali jsme věnovat větší pozornost rozvoji místních komunit, bývalým bojovníkům, veteránům, vdovám a sirotkům. Jakmile začaly přicházet peníze z ropy, zvýšili jsme dvakrát rozpočet. Teď je trojnásobný. Zahájili jsme programy na rozvoj zemědělství. A snažili se o decentralizaci, když jsme do pilotních projektů zahrnuli čyři oblasti.

 

Velkým problémem zůstává vzdělávací systém.

Naše populace činí asi jeden milion lidí a z toho je 300 tisíc dětí nebo i dospělých, kteří by měli chodit každý den do školy. Potřebovali bychom pro ně nejméně 6 až 7 tisíc kvalifikovaných učitelů. Přišlo k nám 300 učitelů z Portugalska a snažíme se získat stejný počet z Indonésie. Jenže se potýkáme s jazykovými problémy. Mnoho lidí stále ještě nemluví pořádně portugalsky a přitom již zapomínají indonéštinu.

Autor je novinář, filmař, spisovatel a ředitel Asiana Press Agency.