Taneční kultura Španělska vytváří několik relativně autonomních oblastí s odlišnou atmosférou. Výrazné zabarvení má iniciativní katalánská Barcelona, nezaměnitelnou vůni má Andalúzie – kolébka flamenka. Také Madrid tvoří kulturní jednotku, založenou na postavení metropole. Podpora současného tance v Madridu už nyní vzbuzuje respekt; město podporuje řadu tanečních souborů v široké stylové paletě. (Paralelně existuje samo sebou podpora státu atd.) Madrid má dále své velké i menší taneční festivaly, spolufinancuje minimálně dva „tlusté“ taneční časopisy. Přesto ještě zdaleka nevyhlašuje na dotace současnému tanci moratorium, jak o tom svědčí úplně nový festival pro malé a střední skupiny contemporary MADanza, který se konal koncem září v Alcale, satelitním historickém městě u Madridu. Stylově nejextrémnější byla skupina Lengua Blanca (Bílý jazyk) s představením Sběr, hromadění, rozsekání a pálení (Colección y acumulación dissección y quemadura). Temná performance hromadila bez zjevné kauzální spojitosti obrazy ohroženého těla – absurdní a vyvolávající smích, ale zároveň ponuré a překvapivé. Připlešatělý tanečník rozmanitě vlní svaly nevábného břicha za hranicemi fyziologických možností v podivném excentrickém klátivém tanci, tři tanečníci se s pilou pouští zuřivě do hromady šatstva, dokud všechny ty k tělu kdysi lnoucí tvary látek nerozřežou na cimpr campr, tanečnice s motocyklovou helmou na hlavě se jako malý mníšek v kleku uklání a údery hlavy rozeznívá zvučný zvon, který před ní visí. Na ekranu vidíme tanečníky, jak se sluní obnaženi uprostřed silnice a na vozících s odpadky. Fura dels Baus není daleko. Choreograf Daniel Abreu uvedl Rybí oči (Ojos de pez), fyzické divadlo nahých těl na pozadí narudlých holých stěn a rudé hlíny. Naturalistické a zároveň abstraktní představení exponovalo nikoli tvarovou krásu těl, ale jejich hmotnost; hroudy svalů v polohách, ve kterých se tanečníci obvykle neukazují, ohnutí a jakoby drceni zemskou tíží. Muž opřený o zeď nám ukazuje masitý oblouk zad a skrývá tvář. Bude si v různých polohách nakládat na záda ženu – ne, ženu ne, jen nedbalou hmotu jejího těla. Napolo spící a vybujelá hmota, která se vymkla pravidlům správné a elegantní perspektivy – jako na některých freskách raného italského malířství, jako na zblízka pozorovaných Michelangelových freskách v Sixtinské kapli. Provisional Danza pod vedením zkušené a oceňované choreografky Carmen Werner představila 40 druhů vodky (40 tipos de vodka). Preluduje se na téma nesnesitelné lehkosti života. Účastníme se party, kde se ležérně tančí, plácá a pije; popocházení ke stolku s pitím a pozvedání číší rytmizuje kompozici, mezi společností exkluzivních tanečníků v apartních šatech se proplétá divná hubená ženská figura s pavoučíma nohama, pavoučími pózami a znepokojivou, nikoli už nejmladší tváří odstiňuje a zpochybňuje lehký smích společnosti a sugeruje lógr smutku, který po sobě představení nakonec zanechá. Specifikou Španělska je živoucí přítomnost flamenka, tohoto naprosto neevropského živlu v hranicích Evropy. V cross-overu flamenka a contemporary vznikl proud označovaný jako flamenco nuevo, z něho zaujali na MADanza Arrieritos a Všechny kočky jsou hnědé (Todos los gatos son pardos). Vedle stylových stop zde flamenco zanechává svou improvizační podstatu a taneční autorství – všichni tanečníci jsou zároveň choreografy. Flamenco a Evropa... to by ovšem bylo na dlouhé povídání.

Nina Vangeli, Madrid