Kniha rekonstruující inscenaci Král Ubu režiséra Jana Grossmana a výtvarníka Libora Fáry zaznamenává veškeré shromážděné dokumenty, analýzy ohlasů a scénografické rekonstrukce, včetně doplňujících vizuálních záznamů. Jde nejen o téměř vyčerpávající sběr materiálu a jeho utřídění, ale i o interaktivní rekonstrukce na doplňujícím DVD. Na něm je uložen celý text a v trojrozměrném záznamu též scénografické řešení, záznam inscenace, televizní dokumenty, které se vážou k inscenaci či jejím tvůrcům, fotografie, scénické návrhy a kritiky domácí i zahraniční. Projekt interaktivní rekonstrukce tak dospěl do podoby, která plně využívá dnešní možnosti digitalizací a elektronického zpracování materiálů různého druhu a původu.

V tištěné části autorka spojuje a kompiluje citace materiálů relevantních k tématu se svými poznámkami, interpretacemi dobových pozic a postojů i vlastními závěry. V části věnované teorii shromažďuje a uspořádává materiály, které se váží k termínu „apelativní divadlo“, k významu a postavení malých scén v šedesátých letech minulého století nebo k podobě herectví té doby a doplňuje je citacemi, jež charakterizují principy Fárovy tvorby. Je nesporné, že tato témata je ve vztahu k inscenaci Krále Ubu nezbytné připomenout, protože právě ona byla zcela zřetelným jevištním činem, který zmíněná teoretická východiska průkazně realizoval. Přitom se samozřejmě ukazuje, že Grossman i Fára navazovali na vývojovou linii českého moderního divadla od Hilara přes Honzla, Frejku a především E. F. Buriana až k Radokovi se zřetelným ovlivněním Brechtem.

V dalších oddílech je předmětem hlavního zájmu inscenace sama a jednotlivé její komponenty. Zdánlivě nejjednodušší je zabývat se koncepcí inscenace, protože se lze opírat o autentický materiál tvůrců, publikovaný Divadelním ústavem roku 1966. Autorka sama ale upozorňuje na dvě důležitá úskalí. K inscenaci nebyla tehdy ještě shromážděna kompletní dokumentace ohlasů a za druhé je třeba mnohé formulace odečítat v dobovém kontextu. S využitím všech dostupných pramenů pak autorka popisuje dramaturgickou úpravu textu, který není jen šťastným spojením několika částí Jarryho díla, ale záměrným a velmi svébytným textem.

Unikátní je sběr kritických a rozborových materiálů jak z domova, tak ze zahraničí. Miholová poznamenává, že je třeba brát v potaz kontext, místo otištění a základní postoje autorů. Na to nemůže existovat univerzální model či zjednodušení (např. kryptické vyjadřování doma a otevřené venku), ale přece jen lze najít jisté společné rysy a akcenty, kterými jsou pak jednotlivá stanoviska dešifrována či dovysvětlována.

Autorka shromáždila na jednom místě snad vše myslitelné a možné ve vztahu ke zkoumané inscenaci. To není jen úklona pečlivosti, ale i faktu, že materiály strukturovala a vytvořila základní analytický koncept. Z takového zdroje je možné vycházet nejen při pohledu na inscenaci a její význam ve vývoji českého divadla, ale především v praktickém, avšak tvůrčím uvažování o jednotlivých komponentech jevištního díla. Zvláště v oblastech, jimž se nevěnovala stejně podrobně jako scénografii (např. herectví, hudební složka s ohledem na pozdější zásadní podíl Zdeňka Šikoly na podobách představení Divadla Na zábradlí atd.), je to navíc výzva k pokračování.

Autor je divadelní dramaturg a pedagog divadelní fakulty AMU v Praze.