Dámy a pánové!

Pedagogové, studenti, absolventi i nedostudovaní se shodnou, že s vysokým školstvím to takhle už dál nejde. Říkají to politici a dokonce i ti, kterým stávající poměry celkem vyhovují. Připravuje se proto změna. Jenže co by mělo být skutečným cílem napravené vědy a vzdělávání? Nad tím se zkusilo v tomto čísle zamyslet hned několik autorů. Pozorným čtenářům však zřejmě neunikne, že zároveň s nastoleným tématem pronikla do čísla nezákonnost. „Všichni, kdo píšeme, se neinspirujeme jen realitou, ale i hotovými produkty jiných kolegů. Dokonce to kdysi nazvali postmoderna, což je takový šarmantní název pro vykrádání práce jiných, a já ho mám velmi rád,“ přiznává se v rozhovoru na straně 15 rozhlasový a jiný dramatik Viliam Klimáček. Petr Gočev na s. 21 zase tvrdí, že vědecká publikační činnost v Česku je v lepších případech zdařilou recepcí zahraničních teorií, v těch horších plagiarismem. A Jaroslav Fiala a Ondřej Slačálek tomu na stejné straně přizvukují. Neúcta k vlastnictví se nevyhýbá ani hudbě. Pavel Klusák na s. 13 parafrázuje Davida Longstretha z Dirty Projectors, který se chlubí krádeží punkového ducha. Ukázka z beletristického díla maďarského spisovatele Attily Bartise na s. 26 a 27 ukazuje tragický rozměr života v bytě s nakradeným vybavením (a matkou).

Zločinné čtení!