Letošní 52. ročník Benátského bienále se pomalu blíží ke svému závěru. Už jen do 21. listopadu budou pro návštěvníky otevřeny jednotlivé expozice včetně tradičních národních pavilonů. Mezi ty divácky nejatraktivnější se letos zařadil pavilon Francie s dominantní instalací konceptualistky Sophie Calleové.
„Dostala jsem mail, kde se psalo, že je konec. Nevěděla jsem, jak na něj odpovědět. Jako kdyby snad ani nebyl pro mě. Končil slovy: ,Take care of yourself.‘ Vzala jsem to doporučení doslova. Požádala jsem sto a dvě ženy, vybrané podle jejich profesí, aby mi dopis vyložily v rámci možností svého oboru. Aby jej rozebraly, okomentovaly, zahrály, zatančily, zazpívaly. Rozpitvat, vymačkat do sucha. Aby jej pro mě pochopily, zodpověděly. Byl to způsob, jak přečkat rozchod. Mým vlastním tempem. Způsob, jak se opatrovat.“
Těmito slovy vítá francouzská fotografka, spisovatelka a konceptuální umělkyně Sophie Calleová u vstupu všechny návštěvníky francouzského pavilonu letošního ročníku nejstarší mezinárodní přehlídky současného umění. A i když její výstavní budova nese stejně jako většina ostatních v Giardini della Biennale označení jedné jediné země, o ryzí mezinárodnosti tohoto projektu by se dohadoval jen málokdo. Jsou zkrátka pocity a emoce, které bez problémů překračují veškeré geografické hranice.
Humor místo zloby
Snad každý z nás se někdy ocitl v podobné situaci jako autorka tohoto rozsáhlého projektu. A nemám teď na mysli pouze rádoby dobrotivé dopisy na rozloučenou (mohu například ujistit muže, že pravděpodobnost obdržení takového dopisu je v jejich případě hodně mizivá), ale jakýkoli útok na naše city, na nějž nám není povoleno okamžitě reagovat. I v dnešní době globálně propojeného světa totiž stále existují způsoby, jak ranit toho druhého z dálky, vyhnout se přímému konfliktu. A tudíž v onen prvotní důležitý moment nevidí vzdálený nepřítel náš fialový obličej, naběhnuté krční žíly nebo potok slz. Není na koho křičet, komu spílat, koho prosit… nezbývá než se sám o sebe postarat.
Sophie Calleová tak činí pomocí desítek dopisů, fotografií a videí. Sama umělkyně v rozhovorech přiznává, že si kromě textu zvolila i dvě zmíněná vizuální média právě proto, aby projekt příliš nenarážel na jazykové bariéry. Přesně podle úvodních autorčiných slov reagují na „rozchodový dopis“ vybrané (ať už veřejně známé či anonymní) ženy podle stylu své profese. Psycholožka označuje pisatele za manipulativního jedince, šachistka rozebírá jeho možné další tahy, soudkyně jej shledává vinným z nedodržení v dobré víře uzavřené smlouvy. Objevují se i vizuálně poutavé verze dopisu v Brailleově písmu, morseovce nebo psaní plné barevných puntíků, označujících všechny pravopisné a syntaktické chyby, tak jak je zaznamenala editorka. Asi tedy příliš nepřekvapí, že francouzský pavilon byl jeden z mála, kde jste mohli zaslechnout pravidelné výbuchy smíchu.
A přitom vůbec nešlo o laciný výsměch sociální retardaci (nebo čehokoliv chcete) jednoho neznámého muže. Mnohem spíš jednotlivé příspěvky navozovaly atmosféru uvolnění a sebereflexe. Tedy velmi podobné pojmy, které zmiňovala již v polovině devadesátých let Jo Anna Isaaková ve svém teoretickém textu nazvaném Revoluční síla ženského smíchu. Za videem, v němž rozparáděná italská herečka krájí při čtení a osobitém komentování dopisu cibuli a nakonec se do onoho listu důkladně vysmrká, jsem neviděla žádnou zlobu či mstivost, ale prostě jen svérázný smysl pro humor.
One woman show
Rozverná videa jsou tu navíc vhodně střídána s vážnějšími, která dávají na chvíli oddechnout bránici a připomínají, že projekt není jen příjemnou zábavou, ale i přehlídkou různorodých životních stylů, tak jak vyplouvají na povrch skrze společný ústřední motiv – dopis, který ukončuje vztah. Mezi právě taková, z jiných důvodů dech beroucí videa bezesporu patří i vystoupení francouzské filmové ikony Jeanne Moreauové. Herečka, usazená za stolem ve ztemnělé místnosti, čte pozvolna svým nenapodobitelným – alkoholem a cigaretami poznamenaným – hlasem text listu. Jen občas jakoby lhostejně vysloví krátký cynický komentář, popotáhne nonšalantně z cigarety a společně s novým řádkem textu vypustí kouř zase jen tak mimochodem z úst. Když jsem po několikáté sledovala tuto nenápadnou „one woman show“, nemohla jsem si vzpomenout na žádný dokumentární pokus, který by Jeanne Moreauovou vystihoval lépe.
A v tom právě tkví i kouzlo celého projektu Sophie Calleové. K tomu, abychom odcházeli z pavilonu spokojeni, nám může stačit ta první, nejpřístupnější rovina instalace: pobavíme se, zasmějeme, zaťukáme si na čelo, jaký že jedinec mohl napsat tak egocentrický dopis. Jenže lze také strávit v pavilonu/světě Calleové o něco více času a poznat desítky nevšedních žen, názorů, prostředí… a pak třeba i trochu sebe samé. Mohlo by se to hodit, až se zas někdy budeme muset opatrovat.
Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.