Giovanni Catelli
Příjezdy
Přeložili Jana Vincentová, Jan Radimský
Havran 2007, 92 s.
Texty současného italského spisovatele Giovanniho Catelliho, stojící na pomezí povídek a básní v próze, jsou miniaturními portréty někdy zdánlivě všedních míst (nádraží, náměstí…). V knize je silně akcentován pocit nevyhnutelnosti, ztráty a zvláště pak osamělosti a prázdnoty (přičemž všechny jmenované jsou úzce spojeny s motivem plynutí času). Místa a lidé tvoří symbiózu v živoucím organismu, z nějž je vyčleněna jedna jediná osoba, a to vypravěč-poutník. Někdy se k němu připojuje ještě žena, k níž se vypravěčova promluva obrací. Zároveň je však patrné, že se jejich dialog nese přes jakousi zeď, která oba nepřekonatelně odděluje.
Vypravěč aktualizuje vzpomínku a tato časová distance mu umožňuje pracovat s danou lokací jako s celkem. Zastřenost těchto pasáží však náhle přechází do naléhavosti, s níž je vykreslena atmosféra místa tak, jak na vypravěče dýchne při prvním setkání obou protagonistů jednotlivých obrazů – tedy při příjezdu na dané místo. Příjezdy jsou výbor, jejž autor připravil speciálně pro české publikum. Catelli k nám poprvé zavítal už před rokem 1989, Praha se mu prý stala druhým domovem, a tak jsou některá místa z vyprávění našinci dobře známá. Není to zrovna jednoduché čtení, rozhodně však stojí za pozornost podívat se na Hlavní nádraží nebo do Vodičkovy ulice trochu jinýma očima.
Vojtěch Staněk
Esther J. Endingová
Po Valentýnu
Přeložila Veronika Havlíková
Odeon 2007, 256 s.
Postavy příběhu komponovaného jako soubor deníkových záznamů – čtyři navzájem nebezpečně fixovaní sourozenci – prochází dosud nepoznanými fázemi bolesti, jejíž podstatou jsou oni sami. Osou příběhu, který lze shrnout jako tápání labyrintem duševních poruch, je čtrnáctidenní boj psychicky labilní Rain, trýzněné stále intenzivnějšími flashbacky. Hromadí se v ní výbušná směs, jejíž eskalaci se nedá zabránit odstraněním příčiny (tu nedokáže nikdo pojmenovat), ale jedině receptoru – tedy sebevraždou. Ústředním bodem jejich kolektivní neurózy je mrtvý bratr Ocean, který se stal obětí nesnesitelného tlaku okolí, svého intelektu a dětských traumat. Ostatně pro všechny jsou emoce jen další závislostí, více svazující než naplňující. Jednou z mála věcí, kterou jim matka vštípila, je pseudofilosofické krédo – nutnost osvojit si schopnost oproštění. Oni ale vědí, že je to teorie scestná. Čtrnáctý únor znamená pro všechny zlom, po kterém nezadržitelně přichází ke slovu to, co v sobě promlčovali. Kniha v některých aspektech působí jako adolescentní deník – rezervoár myšlenek a dedukcí zaznamenaných pofiderním jazykem i stylem. Ač hlavní postavě táhne na třicet, její projev je místy nevyzrálý a fádní. Mimoto spláchnutí popela (jemuž coby urna poslouží láhev od vodky) může těžko být koncem nemoci. Je to pouze další gesto a příliš vratké východisko, které uspokojí málokoho.
Mariana Zilynská
Albert Camus
Mor
Přeložila Milena Tomášková
Garamond 2007, 248 s.
V tomto překladu vyšel Camusův Mor poprvé v odeonské edici Světová četba v roce 1963, podruhé společně s prózami Cizinec, Pád a Exil a království ve Světové knihovně tamtéž, a pak znovu a znovu. Nyní vychází v edici Francouzská knihovna nakladatelství Garamond, kde se ostatně dílu tohoto mága francouzského existencialismu věnují soustavněji. Albert Camus (1913–1960, Nobelova cena za literaturu 1957) se narodil v Alžíru, i děj románu se odehrává mimo evropský kontinent, respektive někdy ve 40. letech minulého století v Oranu, což je „na první pohled úplně všední město, nic víc než francouzská prefektura na alžírském pobřeží“ – až na to, že toto, na první pohled všední město postihne mor. Nejprve začnou chcípat krysy, pak začnou umírat lidé. Město je uzavřeno, izolováno od ostatního světa, bez ohledu na to, kdo zůstal uvnitř a kdo venku. Ale lidé žijí dál, někteří hůř a jiní lépe, a všichni s vědomím, že nad nimi visí Damoklův meč, hrozba, která se může každým okamžikem naplnit nezávisle na osobních zásluhách, sympatiích či antipatiích, příbuzenských vazbách anebo společenském postavení. Alegorie o podstatě bytí klade stejně jako v době svého vzniku otázky, na které si musí každý odpovědět sám, protože nějaký mor, nákaza či otrava pronásleduje všechny bez rozdílu, a pokud se netýká jejich těla, pak rozhodně jejich duše.
Magdalena Wagnerová
Michael Ondaatje
Anglický pacient
Přeložila Eva Masnerová
Argo 2007, 272 s.
Michael Ondaatje nasbíral dostatek literárních cen, tvorbou se neomezuje pouze na romány, píše poezii, divadelní hry a eseje, i tak je však v širším povědomí spojován s jediným dílem. Anglický pacient vyšel poprvé v roce 1992, stojí na propojení faktů, upravených faktů a fikce, byl oceněn Bookerovou cenou a jeho filmová adaptace (1996) devíti Oscary. Anotace nakladatele, že kniha je „dobře napsána a přeložena“, jen posílí zdravou ostražitost. A ta je v tomto případě namístě, neboť Ondaatje stylem a obsahem nebourá konvence a ani neobjevuje nové možnosti, pohybuje se (stejně jako poté film) v rámci žánrů melodramatu a pseudohistorické fresky a na nevelké ploše 272 stran bohužel dokáže i nudit. Zatímco se filmová adaptace nebála upřednostnit a zesílit melodramatickou linii (vznikl tak jeden z nejromantičtějších snímků), Ondaatje se toho zdráhá, pokouší se více psychologizovat jednání postav a podsouvat otázky namířené směrem k válce, konfliktu kontinentů a kultur. Ne vždy mu to vychází. Naopak ve střídání časových rovin a toho, co se děje vně a uvnitř postav, je spisovatelova síla. Prolínání minulosti a současnosti, představ a reality probíhá nenásilně až nepostřehnutelně, jde o jakési přelévání mezi několika příběhy, které jsou si rovny. To román zachraňuje před průměrností.
Lukáš Gregor
Petr Sommer
Svatý Prokop – z počátků českého státu a církve
Vyšehrad, SCRIPTUM 2007, 320 s.
Šéf Centra medievistických studií se pohybuje na pomezí archeologie, dějin umění a obecné historie. Jeho monografie představuje jeden z vrcholů poněkud nevyrovnané edice nakladatelství Vyšehrad Velké postavy českých dějin. Navzdory tomu, že je kniha určena především neodborným čtenářům – obsahuje kupříkladu rozsáhlý úvod do problematiky –, nerezignuje ani na vyčerpávající poznámkový aparát a bibliografii. Je záslužné, že se autor nevěnuje jen postavě svatého Prokopa, ale jak naznačuje podtitul, také situaci českých zemí v 10. století a jeho časovém okolí, o čemž bylo v poslední době publikováno množství názorově se rozcházejících prací. K Prokopovi se dostáváme téměř po stu stranách a potvrzuje se tu, co je na starších dějinách sympatické: nedostatek pramenů umožňující obsáhlejší spekulace a teoretizování. Sommer ovšem poctivě vyjmenovává, vysvětluje a dokládá různé hypotézy k prakticky všem uzlovým bodům Prokopova života a působení: a kdybychom si to poskládali vedle sebe, zjistíme, že sv. Prokop je postavou tajemnější než vrah z leckteré detektivky. Samozřejmostí jsou i kapitoly věnované „nachleben“, tedy druhému Prokopovou životu. Celkově máme před sebou to, čím by správné historické dílo 21. století mohlo v ideálním případě být, čtivou, zábavnou, informačně bohatou a poctivou prací podloženou knihou, zato však s pořádnou dávkou pochybností a alternativních možností.
Vojtěch Varyš
Slovník analytické psychologie
Editoři Lutz Muller, Anette Muller, přeložili Jolana Bucková, Petr Patočka, Lenka Štorková, Jana Vašková
Portál 2006, 528 s.
Slovník analytické (hlubinné, jungiánské) psychologie obsahuje 540 hesel a rozsáhlý přehled analytické literatury – kromě svého předmětu zahrnuje též pojmy z psychiatrie, kulturní historie, antropologie, filosofie a přírodních věd, a inklinuje tedy k příčnosti a syntetičnosti, s cílem vykreslit aktuální stav odvětví v nejrůznějších kontextech. Předmluva přesně vymezuje místo otce-zakladatele C. G. Junga v dějinách myšlení 20. století jako neobyčejně rozporuplné. Slovník ale není jen průvodcem po Jungovi či úvodem do jeho díla (i když i takto je možno jej užívat), otevírá se i současným fenoménům, jako je feminismus nebo třeba internet („souhrnná psýché světa“). Hutná, obsažná a názorná hesla popisují základní jungiánské termíny a okruhy (ale dílo nepomíjí ani ostatní psychologické a psychoterapeutické školy a směry): analytická psychologie se tu jeví jako komplexní přístup k člověku, světu a životu, který je dynamický, zneklidňující a podnětný, stále živý. Slovník dokazuje, proč je analytická psychologie stále tak působivá – odpovídá na základní otázky způsobem, který je stále vzrušující, nedogmatický, ucelený, kreativní, představuje inspiraci a výzvu k individuálnímu psychickému a spirituálnímu vývoji. Analytická psychologie tedy, zdá se, prochází utěšeným a stále plodným vývojem, ač nelze nepřipomenout výrok jejího velikého gurua: „Jediný jungián jsem já.“
Jiří Zizler
Pavel Jiráček
Lyrický rytmus – o spojení zvuku a smyslu ve verši
Host 2007, 304 s.
Pitva lyriky podobá se onomu „náhodnému setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole“, jak řekl Lautréamont ve Zpěvech Maldororových. Spojení zvuku a smyslu ve verši probíhá mnohdy ještě detailněji, než autor zmiňuje – hlásky, slabiky a slova dají vzniknout novým smyslům přes rozsah celých veršových sdružení a slok tak, že se v jedné básni vyjevují básně další – metabásně, matečnou báseň rozvíjející, anebo existující svébytně v lyrických momentech. Vědec akademický si však zřejmě básně všímá jinak: hledisko fonologické převažuje nad hlediskem sémantickým –„jak“ to zní, nikoliv „co“ zní – a tehdy je čtenář poezie v koncích (rozuměj: otevírá se vůkol něj výsostné pole poezie). Ze sémantického testu, zkoumajícího vztah mezi obrázky a smysly, lze usuzovat na jedno: zatímco vědecké stanovisko považuje skutečnost lyriky za popsatelnou, situace poezie naznačuje, že skutečnost lyriky popsatelná provždy není! Jsme totiž svědky empirického vědeckého přístupu, považujícího lyrickou báseň za shluk písmen, obdařených významovou emotivitou. Báseň však je otiskem skutečnosti a skutečností zároveň, vzniklou prostřednictvím tvůrce v konkrétních souřadnicích univerza.
Vít Kremlička
Jan Amos Komenský
Informatorium školy mateřské
Academia 2007, 132 s.
Není příliš mnoho Čechů, jejichž význam, věhlas a sláva přesáhly hranice jejich vlasti. K těm nemnoha patří i Jan Amos Komenský (1592–1670), který – možná příznačně pro naši zemi – musel tyto hranice proti své vůli překročit společně se svým věhlasem. Teolog, duchovní myslitel, historik, spisovatel a také pedagog, který po sobě zanechal mnoho pozoruhodných spisů, týkajících se reformy školství i výchovy v obecném slova smyslu. Informatorium školy mateřské (1632), jež vychází tentokrát v grafické úpravě Pavla Růta, nás znovu ubezpečuje, že v případě velké myšlenky nezáleží na době jejího vzniku. V 17. století pravděpodobně nebylo běžné zamýšlet se nad výchovou dítěte v předškolním věku hlouběji než v rozsahu osvojování základních životních návyků. V tom patrně Komenský opravdu předběhl mnoho desítek, ne-li stovek let, pokud nebyl vůbec první, kdo tuto myšlenku vyslovil veřejně, nahlas, v důsledném systematickém uspořádání a písemně. Co je to svět dítěte a kde jsou jeho hranice? Je dítě zátěž, anebo dar? V čem spočívá největší úkol rodiče? Proč nelze ponechat výchovu náhodě? Kterému věku náleží jaké schopnosti, dovednosti a znalosti? Kde leží hranice mezi rozmazlováním, rozumnou výchovou a zanedbáváním dítěte? To je jen zlomek otázek, na které Komenský hledal odpověď – a na které bohužel neumí odpovědět mnoho rodičů dodnes.
Magdalena Wagnerová
Jiří Baum
Okolo zeměkoule autem a lodí
L Marek 2007, 294 s.
Zoolog Jiří Baum, jehož život skončil roku 1944 v koncentračním táboře pro Židy ve Varšavě, byl průkopníkem moderního cestování. Za první republiky podnikl řadu výprav do různých koutů světa, z nichž největší líčí v této knize. Se svou ženou a Tatrou 72 objel přesně za rok celou zeměkouli. Nejtěžší a nejdelší částí cesty byl přejezd napříč Austrálií z Perthu do Brisbane. Baumovi dále navštívili ostrovy na severu Austrálie, Filipíny, Hongkong, Japonsko, Havaj, Kalifornii, Panamu a Jamajku. Kniha má ráz klasického cestopisu, podávajícího souvislou zprávu o průběhu putování a o všech spatřených zvláštnostech poznávaných zemí. Dík autorovu svěžímu stylu a fotografiím, které netvoří zvláštní přílohu, ale organicky prostupují text, má čtenář chvílemi téměř pocit účastníka výpravy. Autor ustupuje do pozadí, jen zcela výjimečně se svěří s problémy se zuby. O účasti paní Růženy se dovídáme prakticky jen z fotografií. Velkou pozornost věnuje Baum přirozeně fauně, všímá si však i historie, společenského i soukromého života, průmyslu, zemědělství a dopravy stejně jako kultury a sportu. Neopomene navštěvovat kolegy přírodovědce a rád se setkává s krajany. Nakladatelství doufá, že v případě příznivé čtenářské odezvy bude moci vydat i další Baumovy knihy a jeho životopis.
Jan Novotný
Aleš Mudra
Kapitoly k počátkům řezbářské tradice ve střední Evropě
Nakladatelství Tomáše Halamy 2006, 255 s.
Zdařilá monografie (a současně disertační práce) historika umění z ediční řady Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensia je první domácí prací zevrubně zpracovávající problematiku řezbářství ve 13. století ve středoevropském regionu a nadto akcentující podíl českých tvůrců. Zkoumání našich nejstarších řezeb ztěžuje především jejich rozptýlení po evropských galeriích (u nás se dochovaly pouhé dva exempláře). Úvodem své práce Mudra shrnuje dosavadní evropské bádání o gotickém sochařství v celém středoevropském regionu, přičemž sleduje jak práce o řezbě, tak o kamenosochařství. Vedle přehledu literatury tak zároveň utváří přehledné východisko pro vlastní analytickou studii. Jejím základem jsou monografické profily vybraných Madon, které autora přivádějí k dalším souvisejícím tematickým okruhům, zapojujícím jeho bádání do širších souvislostí. Badatel tyto řezby rozebírá z hlediska morfologického i ikonografického, konfrontuje je mezi sebou a uvádí jejich podrobné portréty do celoevropského kontextu – především na základě analogií. Vlastní text práce je doprovozen (a ilustrován) reprezentativním katalogem a obrazovou přílohou v práci diskutovaných plastik.
Karel Kolařík
Joe J. Heydecker, Johannes Leeb
Norimberský proces
Přeložil Vladimír Čadský
Ikar 2007, 734 s.
Kniha novinářů Heydeckera a Leeba patří ke kanonické sekundární literatuře k Norimberskému procesu. Její přínos nespočívá jen v podrobném vylíčení geneze procesu, ale především v neutuchajícím apelu na mocné tohoto světa, že každý zločin, byť se halí do politického hávu, nakonec neskončí nepotrestán. Samotná kniha doznala během desetiletí řady revizí a aktualizací, takže se i v textu, jehož základní osnova je poznamenána dobovou spojeneckou optikou pohledu na nacistické zločiny, objevuje choulostivá otázka, nakolik je legitimní být soudcem zločinů spolu se Sovětským svazem, který páchal zločiny s nemenší brutalitou a v podobném rozsahu jako nacisté. Zejména je to otázka masových vražd v Katyni, jež se nakonec nedostala do jednací agendy procesu. Touto dvojznačností – zločinec soudí zločince – byl nakonec poznamenán celý proces, nicméně tato ambivalence nevystupuje v knize obou autorů dostatečně napovrch proto, že jim chyběl patřičný historický odstup. A jak je vidět na mnoha aktualizacích knihy, tento odstup se nakonec příliš nepromítl ani do revidovaných částí. Nicméně daleko větší slabinou knihy, jež je jinak vybavena v přílohách faktografií (ovšem dosažitelnou i v jiné literatuře o Norimberském procesu), je přílišná beletrizace textu, neslučitelná se základními požadavky na historiografickou práci.
Michal Janata
Ladislav Benyovszky a kol.
Úvod do filosofického myšlení
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2007, 557 s.
Kvalitně a obsažně napsaný úvod do filosofického myšlení se často nevidí. Benyovszského úvod však tento nárok splňuje: vykládá poměrně jasně nejdůležitější filosofická témata a pojmy a snaží se v jednotlivých paragrafech uchopit filosofii v celku. Zároveň se tato učebnice nijak nepodbízí a je přiměřeně náročná: jde přece jen o nikoli běžné každodenní myšlení, ale o myšlení, které má vést k otevírání pravdy, což lze jedině přes získání určitého odstupu od přirozeně prožívaného světa. Důraz je kladen na základní pojmy bytí, jsoucna, tubytí, existence, ovšem i pojem bůh je obšírně pojednán, a to vždy v náležitém historickém kontextu, kdy se probírají podstatní filosofové evropských dějin. Sympaticky je zmíněn Kierkegaard s jeho pojmy okamžiku a existence: při svém pohybování se na světě, tedy ve svém existování, máme možnost jakoby v pravém okamžiku dospět k sobě samým, a právě tento sebevztah je v učebnici zvýrazněn. Jedině ze vztahu k sobě může vzejít autentická existence myslícího člověka s jeho odpovídajícím vztahem k bytí. Na to mohli navázat filosofové jako Heidegger, Sartre, Patočka, Jaspers, kteří pokračovali v hledání skutečné svobody a odpovědnosti člověka na Zemi.
Jiří Olšovský