Je nabíledni, že novinář, tedy profesionální komunikátor zavazující se k respektování ideálu objektivity a pravdivosti, se do nejzjevnějšího konfliktu zájmů dostává ve chvíli, kdy je současně povinován mluvit za nějaký konkrétní zájem – za firmu nebo instituci. Hranice mezi novináři a tiskovými mluvčími bývá proto jak samotnými žurnalisty, tak pedagogy z vysokoškolských pracovišť, vychovávajících novinářský dorost, s jistou nadsázkou charakterizována jako nepřekročitelná. Respektive překročitelná jedním směrem (staň se, pro mě za mě, tiskovým mluvčím, ale novinářské bratrstvo tě už nemůže vzít zpátky).

Přesto – podle všeho jsou tu tací, kteří obě role bez skrupulí kombinují.

V brněnských novinářských kruzích se například mluví o tom, že tisková mluvčí Dopravního podniku města Brna Hana Pohanová se realizuje i jako reportérka rádia Impuls – kde ovšem prý vystupuje pod svým (dívčím?) jménem Hanka Hortová. Je to pravda? Není? Dle všech indicií je: vzájemně nezávislé zdroje věc na několikrát potvrzují. A sama Hana Pohanová reaguje klasickým mrtvobroučím stylem, který povětšinou naznačuje, že dotázaný má máslo na hlavě – nebude se vyjadřovat, neřekne k tomu ani slovo, neví, odkud informaci zvědavý publicista má, odpovídat bude jen na dotazy týkající se dopravního podniku... Ostatně, zkuste jí na DPMB zavolat sami, telefon snadno vygooglujete. (Předpokládám, že v případě, že by šlo u blud, by mě milá paní Pohanová snadno, rychle a ráda vyvedla z omylu.)

Na věci jsou zajímavé přinejmenším dva momenty. Jeden se týká brněnských novinářů, druhý paní Pohanové/Hortové.

V prvé řadě je zarážející, jak neproblematicky vlastně brněnští novináři věc berou – no jo, to přece ví každý, že zmíněná dáma obíhá tiskovky, že ano, říkají. Ne snad, že by neměli tucha o tom, že role žurnalisty a tiskového mluvčího se tlučou – to vůbec ne. O podvojných aktivitách Hany Pohanové/Hortové se vlastně vyjadřují velmi uctivě (obzvláště rozkošný je obrat „uplivnout si za zády...“). Ale na otázku, proč to tolerují a proč z dvojího angažmá tiskové mluvčí městem placeného dopravního podniku neudělali kauzu, odpovídají s metaforickým pokrčením ramen – s pokrčením, kterému nechybí ani jistá dávka sebereflexe, ale ani skepse. Za jejich tolerováním je podle jednoho z oslovených redaktorů zčásti snad profesní solidarita a zčásti nechuť kazit si vztah s tiskovou mluvčí velké a pro městský život důležité organizace. A navíc – melouchářské přicmrndávání na Impulsu není zas tak zásadní funkce, že ano...

To vše je pochopitelné. Leč – vnucuje se ne nemístná tendence k moralizování. Nemůže být toto příznakem jisté obecnější tendence „semotamo“ nevidět a neslyšet? Toleruji-li úkroky v branži, nebudu snáz tolerovat i úkroky za hranicí vlastní profese? Druhý zajímavý moment celé věci se týká již tímto textem osočené Hany Pohanové čili Hortové. Budu-li akcentovat spíše pragmatický než etický rozměr poučky o nepřekračování hranic, pak lze jen těžko říci, že práce tiskového mluvčího a novináře se vylučují nutně a principiálně. Tematické oblasti, v nichž se pohybuji na jedné straně jako tiskový mluvčí a na straně druhé jako novinář, si mohou být natolik vzdálené, že do reálného konfliktu se tyto mé role nikdy nemusejí dostat. A šikovný kombinátor si dokáže zajistit, aby konflikt nenastal. Hanka Hortová coby brněnská korespondentka Impulsu se ovšem pohybuje na poli obecných témat, mezi něž veřejná doprava patří. A tak dříve či později bude o DPMB muset mluvit (pokud již nemluvila). Co třeba, až bude mít zaměstnavatel Hany Pohanové nějaký pěkný a šťavnatý průšvih, který bude muset Hanka Hortová nějak pěkně a šťavnatě pokrýt? Tu se ocitáme na hranici kaufmanovské grotesky – představa interview, které na vlnách Impulsu vede Hanka Hortová s Hankou Pohanovou, nemá chybu. A je to právě tahle absurdní spekulace, která konfliktní jádro profesní dvouhry ilustruje patrně nejlépe.

Hana Pohanová/Hortová ale nakonec sama dobře tuší, že sedět na těchto dvou seslích naráz se nesluší. Proto dvě jména, proto noukomentová reakce. Jakkoli je její přemlčení mého dotazu selháním z pohledu public relations (ne, ta reakce ji skutečně nectí – v pozici tiskové mluvčí by měla vědět, že takto se s nepříjemným obviněním nakládat nevyplatí), potvrzuje alespoň, že i Pohanová si je, stejně jako brněnští novináři, dobře vědoma jakéhosi etického imperativu. A to je patrně lepší, než kdyby se podivila nad tím, co že je na reportérském melouchu vlastně nedobrého.

Ale abych se dopracoval k nějaké pointě: Ne, novináři skutečně nejsou lepší než zbytek společnosti. Etická statistika ovšem nemůže a nesmí být legitimizací vlastní pasivity. Když už žurnalisté hrají roli hlídačů, jak ukazuje například výzkum pánů Volka a Jiráka, měli by sebe hlídat právě tak jako ty druhé. V souvislosti s Čunkovou kauzou vyšel v Lidových novinách text s geniálním titulkem Mlčení čuňátek. V kontextu tohoto sloupku otázka zní: Která všechna čuňátka mlčívají a o čem? A proč?

Autor je interní doktorand při Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU.