Konflikt zájmů je nepěkná a zapeklitá věc – a nevyhýbá se, stejně jako kterákoli jiná společenská nectnost, ani mediálním profesionálům. Pochopitelně. Novináři nejsou lepší než zbytek společnosti. Je nicméně zajímavé, že zatímco vůči konfliktu zájmů na straně politických elit začínáme být (konečně) senzitivní, konflikt zájmů na straně novinářů bývá tiše a bez zbytečných otázek tolerován.
Je nabíledni, že novinář, tedy profesionální komunikátor zavazující se k respektování ideálu objektivity a pravdivosti, se do nejzjevnějšího konfliktu zájmů dostává ve chvíli, kdy je současně povinován mluvit za nějaký konkrétní zájem – za firmu nebo instituci. Hranice mezi novináři a tiskovými mluvčími bývá proto jak samotnými žurnalisty, tak pedagogy z vysokoškolských pracovišť, vychovávajících novinářský dorost, s jistou nadsázkou charakterizována jako nepřekročitelná. Respektive překročitelná jedním směrem (staň se, pro mě za mě, tiskovým mluvčím, ale novinářské bratrstvo tě už nemůže vzít zpátky).
Přesto – podle všeho jsou tu tací, kteří obě role bez skrupulí kombinují.
V brněnských novinářských kruzích se například mluví o tom, že tisková mluvčí Dopravního podniku města Brna Hana Pohanová se realizuje i jako reportérka rádia Impuls – kde ovšem prý vystupuje pod svým (dívčím?) jménem Hanka Hortová. Je to pravda? Není? Dle všech indicií je: vzájemně nezávislé zdroje věc na několikrát potvrzují. A sama Hana Pohanová reaguje klasickým mrtvobroučím stylem, který povětšinou naznačuje, že dotázaný má máslo na hlavě – nebude se vyjadřovat, neřekne k tomu ani slovo, neví, odkud informaci zvědavý publicista má, odpovídat bude jen na dotazy týkající se dopravního podniku... Ostatně, zkuste jí na DPMB zavolat sami, telefon snadno vygooglujete. (Předpokládám, že v případě, že by šlo u blud, by mě milá paní Pohanová snadno, rychle a ráda vyvedla z omylu.)
Na věci jsou zajímavé přinejmenším dva momenty. Jeden se týká brněnských novinářů, druhý paní Pohanové/Hortové.
V prvé řadě je zarážející, jak neproblematicky vlastně brněnští novináři věc berou – no jo, to přece ví každý, že zmíněná dáma obíhá tiskovky, že ano, říkají. Ne snad, že by neměli tucha o tom, že role žurnalisty a tiskového mluvčího se tlučou – to vůbec ne. O podvojných aktivitách Hany Pohanové/Hortové se vlastně vyjadřují velmi uctivě (obzvláště rozkošný je obrat „uplivnout si za zády...“). Ale na otázku, proč to tolerují a proč z dvojího angažmá tiskové mluvčí městem placeného dopravního podniku neudělali kauzu, odpovídají s metaforickým pokrčením ramen – s pokrčením, kterému nechybí ani jistá dávka sebereflexe, ale ani skepse. Za jejich tolerováním je podle jednoho z oslovených redaktorů zčásti snad profesní solidarita a zčásti nechuť kazit si vztah s tiskovou mluvčí velké a pro městský život důležité organizace. A navíc – melouchářské přicmrndávání na Impulsu není zas tak zásadní funkce, že ano...
To vše je pochopitelné. Leč – vnucuje se ne nemístná tendence k moralizování. Nemůže být toto příznakem jisté obecnější tendence „semotamo“ nevidět a neslyšet? Toleruji-li úkroky v branži, nebudu snáz tolerovat i úkroky za hranicí vlastní profese? Druhý zajímavý moment celé věci se týká již tímto textem osočené Hany Pohanové čili Hortové. Budu-li akcentovat spíše pragmatický než etický rozměr poučky o nepřekračování hranic, pak lze jen těžko říci, že práce tiskového mluvčího a novináře se vylučují nutně a principiálně. Tematické oblasti, v nichž se pohybuji na jedné straně jako tiskový mluvčí a na straně druhé jako novinář, si mohou být natolik vzdálené, že do reálného konfliktu se tyto mé role nikdy nemusejí dostat. A šikovný kombinátor si dokáže zajistit, aby konflikt nenastal. Hanka Hortová coby brněnská korespondentka Impulsu se ovšem pohybuje na poli obecných témat, mezi něž veřejná doprava patří. A tak dříve či později bude o DPMB muset mluvit (pokud již nemluvila). Co třeba, až bude mít zaměstnavatel Hany Pohanové nějaký pěkný a šťavnatý průšvih, který bude muset Hanka Hortová nějak pěkně a šťavnatě pokrýt? Tu se ocitáme na hranici kaufmanovské grotesky – představa interview, které na vlnách Impulsu vede Hanka Hortová s Hankou Pohanovou, nemá chybu. A je to právě tahle absurdní spekulace, která konfliktní jádro profesní dvouhry ilustruje patrně nejlépe.
Hana Pohanová/Hortová ale nakonec sama dobře tuší, že sedět na těchto dvou seslích naráz se nesluší. Proto dvě jména, proto noukomentová reakce. Jakkoli je její přemlčení mého dotazu selháním z pohledu public relations (ne, ta reakce ji skutečně nectí – v pozici tiskové mluvčí by měla vědět, že takto se s nepříjemným obviněním nakládat nevyplatí), potvrzuje alespoň, že i Pohanová si je, stejně jako brněnští novináři, dobře vědoma jakéhosi etického imperativu. A to je patrně lepší, než kdyby se podivila nad tím, co že je na reportérském melouchu vlastně nedobrého.
Ale abych se dopracoval k nějaké pointě: Ne, novináři skutečně nejsou lepší než zbytek společnosti. Etická statistika ovšem nemůže a nesmí být legitimizací vlastní pasivity. Když už žurnalisté hrají roli hlídačů, jak ukazuje například výzkum pánů Volka a Jiráka, měli by sebe hlídat právě tak jako ty druhé. V souvislosti s Čunkovou kauzou vyšel v Lidových novinách text s geniálním titulkem Mlčení čuňátek. V kontextu tohoto sloupku otázka zní: Která všechna čuňátka mlčívají a o čem? A proč?
Autor je interní doktorand při Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií MU.