Nejprve mě, když jsem přemýšlel, čím přispěji do této rubriky, zaujalo Aktuálně.cz a tam zpráva o Ortenově ceně pro Petru Hůlovou a Jonáše Hájka. Oba laureáti – podle tohoto internetového titulu, stále u nás jednoho ze sympatičtějších, protože podprůměrně (s prominutím) adrenalinových – bravurně vládnou jazykem. Nepřesně však vládne jazykem původce zprávy. Jedna z posledních vět o Ceně Jiřího Ortena zněla: „Klání založené už v roce 1986 dnes udílí Mladá fronta.“ Myslím, že tam chybějí dvě čárky. Netušil jsem však hlavně, že klání lze udílet. Ale budiž, v rychlosti žurnalistického provozu se nepozornost přiházívá, a tak vlastně nejzajímavější je ten sportovní (rytířský?) pojem v souvislosti s literaturou. Ale i tomu rozumíme: klání dodává zprávě na dynamičnosti a zdůrazňuje ducha bojovného mládí (cena je určena mladým spisovatelům). A vůbec je to maličkost, vždyť na dynamičnosti a adrenalinovosti si česká žurnalistika dodává prostředky mnohem drsnějšími, obrazy vzatými přímo z bojišť, popravišť a jatek. Oblíbený, ale ještě jemný je rebel. Obvykle zjistíme při bližším ohledání, že je to jen člověk, který má – například ve své straně – na něco odlišný názor než vedení či většina, rebelem je takto Vlastimil Tlustý či Matěj Stropnický. Rebely jsou ovšem také poslanci Melčák a Pohanka; zde ale slovo rebel má funkci spíše zjemňující a asi po něm většinou sáhnou sympatizanti nynější koalice; pro své kritiky jsou oni činitelé odpadlíky. Zvláštní obliby dochází nůž na krku – stěží v internetu najdeme nemetaforické použití, stěží najdeme skutečný nůž na skutečném krku ve skutečném dobrodružném příběhu nebo detektivce. Častěji mají nůž na krku sportovci, ale také poslanci, ministři a senátoři. Také si můžeme být téměř jisti, že žádá-li někdo něčí hlavu, není řeč o katovi, ale o dozorčí radě, trenérovi, řediteli, poslanci nebo ministrovi. Podobně je to s lámáním vazu. Vaz může zlomit firmě náhlý pohyb devizových kursů, vaz bývá lámán straně, sportovnímu klubu či ministerskému předsedovi. Naštěstí ani zde většinou neúřaduje kat. A samozřejmě to většinou nebývá naštěstí kat, kdo v českých novinách jde někomu po krku. – Na závěr nemůže přijít asi nic než naivní a rezignovaný údiv. Je vysvětlitelné, proč sdělovací prostředky používají jazyk velmi standardizovaný. Chceme-li čtenáři rychle něco sdělit, nebudeme ho unavovat neotřelými metaforami. Ale tak dokonale se vzdávat jazykové originality, tak moc papouškovat? Komu se ještě v novinách trpí jazyk srozumitelný, ale svébytný, osobní? Koho z těch, kdo píší do novin, ještě poznáme podle jedné dvou vět? Napadá mě už jedině Ludvík Vaculík. Jednou týdně a u jednoho člověka se to snese.