Nerad chodím do stejné hospody

Jaká je podle vaší zkušenosti situace bohemistiky ve světě?

S výjimkou několika zemí z bývalého bratrského celku je ta situace spíše neradostná. Bohemistika doplatila na obecný pokles zájmu o slavistiku ve světě. Nedokázala se odtrhnout od ideologicky vykonstruované představy spojitosti slovanských literatur: z hlediska studia jazyků jde jistě o jazyky blízké, ale z hlediska literatur a kultur byl společný slovanský prostor jen zbožným přáním některých buditelů. Dnes je bohemistika především v západním světě až na pár výjimek v pozici oboru udržovaného jedním či dvěma vyučujícími. Živoří na okraji kateder slovanských studií, které živoří na okraji univerzitního toku studentů a peněz, nebo se stává jedním z mnoha jazyků (s několika kursy o historii a kultuře) vyučovaných katedrou moderních jazyků, což bývá taková univerzitní jazyková škola. Řada výborných a tvůrčích bohemistů putuje od konkursu ke konkursu západním světem. Jistým řešením by mohlo být právě přesunutí optiky ze slovanského na středoevropské: jenže to vyžaduje mnohem větší jazykovou i metodologicko-interdisciplinární vybavenost. A také zřetelnější podporu bohemistiky ve světě z našich zdrojů; Poláci či Slovinci to na úrovni velkých peněz z ministerstev zvládají, myslím, mnohem lépe.

Myslíte si, že mají v českém prostředí perspektivu tzv. postkoloniální studia, například vzhledem k popisu středoevropských literatur? A jak vůbec středoevropskou literaturu definovat?

Postkoloniální studia nabízejí, zdá se mi, poměrně použitelný rejstřík konceptů a pojmů, které se ukazují jako produktivní především pro literaturu totalitárních období, tj. u nás let 1939–1989. Především pro studium sovětského vlivu ve sféře kultury se mi jeví jako velice přínosné. Na dobu habsburské monarchie, kam asi směřuje vaše otázka na středoevropskou literaturu, se mi zdají aplikovatelné poněkud hůře: kultura českých zemí nebyla kulturou vzdálené kolonie. I když bez toho prostorového faktoru vzdálenosti se asi při konceptualizaci středoevropského prostoru neobejdeme: středoevropská literatura a kultura je ještě zajímavějším a produktivnějším konstruktem „imaginární komunity“ než naše kultura národního obrození. Při re-konstruování této imaginární komunity nám lineární časové osy příliš neslouží: jde spíš o metaforizaci prostoru se zřetelnými středy či uzlovými body, ale s nezřetelnými periferními oblastmi.

Je zvyšující se zájem o „literární kulturu“ logickým rozšířením pole, přechodnou záležitostí, obrannou reakcí na „medializaci“ literárního provozu, nebo něčím úplně jiným?

Asi od každého trochu. To naše herní pole muselo být rozšířeno od literárních děl k literární kultuře už proto, že na předchozím poli, neseném představou významů, vyzařujících nějak automaticky z textů, aniž by se zkoumala pragmatika jejich fungování, už byl poněkud vydýchaný vzduch.

Jak vnímáte současné rozložení sil a působnosti – personálně i vzhledem k provozu oboru – mezi Ústavem české literatury a literární vědy FF UK a Ústavem pro českou literaturu AV ČR?

V řadě zemí podobná akademicko-badatelská pracoviště bez výuky nemají, a docela jim to tam funguje. Tady vznikl historicky model jiný a dnes jej nemá cenu bořit násilným slučováním; to je pro mne i v dlouhodobějším horizontu nepředstavitelné. Ústav pro českou literaturu AV ČR je pracovištěm jiné veřejné služby. Zatímco my máme své „klienty“ zřetelně dané studentonormohodinami, oni jaksi mají sloužit všem. Jsme vděčni, že pár jejich pracovníků učí i u nás. A myslím, že je spíše dobře, že metodologicky každý z ústavů vnímá přístup k literatuře poněkud jinak. Tím spíš, když po naší transformaci z katedry na ústav v roce 2005 jsou si ty naše názvy až proklatě podobné.

Jaký je podle vás přínos kognitivní vědy současné literární teorii? Jsou kognitivní modely myšlení a jazyka pro literární texty univerzálně použitelné?

Literární věda, je-li tedy ještě dnes vědou, už po staletí více či méně pokukuje po jiných vědních oblastech. A kognitivní vědy se dnes jeví jako produktivní koncept, který lze na literaturu aplikovat a domýšlet; určitě produktivnější než někdejší přejímání přístupů biologických, obecně sociologických či přístupů politické historie. Jako velice přesvědčivé se mi jeví třeba práce Davida Hermana, který kognitivní přístupy propojuje se sociolingvistikou a aplikuje je na teorii narativu. Myslím, že v rámci aplikace kognitivních věd je smysluplnější vypůjčovat si spíše teoretické koncepty a využívat je pro myšlení o literatuře jako propozice, jako vypůjčené mřížky, které nám nabízejí zřetelné spektrum relevantních otázek. K empirickým výzkumům reálných čtenářů jsem poněkud skeptický. Uvažování o literatuře potřebuje impulsy odjinud, ale aplikované s vědomím, že nám žádná vypůjčená metodologie nevyřeší všechny palčivé problémy.

Které původní české literárněvědné texty z posledních zhruba pěti let považujete za nejvíce inspirující?

Zdeněk Mathauser: Básnivé nápovědy Husserlovy fenomenologie. Miroslav Červenka: Fikční světy lyriky. A inspirující byli i oba autoři; bohužel k nim patří už ten minulý čas.

Jak vidíte současný potenciál české historiografie? Neuniká nám náhodou ve vlně zájmu o specificky novověké otázky autorství, trhu, „konzumace“ literatury apod. například starší česká literatura?

Ty otázky jsou nejen novověké ve smyslu vymezení materiálu, ale jsou i nové, neobnošené. Já myslím, že i literární historiografie má být trochu sexy, má koukat, co se právě nosí. V šedesátých letech vymyslel A. J. Greimas teorii čtyř aktantů, které jsou identifikovatelné v každém vyprávění. Od té doby to víceméně nikdo nepoužil, nejspíš proto, že to funguje na vše: proč bych to tedy měl aplikovat právě já? Myslím, že na poli literární historiografie dnes, pod vlivem nového historismu a cultural studies, vzniká velmi lákavý prostor pro nové konceptualizace. Děti obvykle také baví hrát si s tou hračkou, co právě dostaly. Pro starší literaturu dnes bohužel „nejsou lidi“, takže až tam nová produktivní generace dozraje, jistě si i ona vytvoří nové otázky.

Neuralgickým bodem literární vědy se zdá být popis vztahu literárních a širších dějinných struktur, vztah „vnějšku“ a „vnitřku“, popis toho, se děje se slovní reprezentací v literárním díle a jak prosakuje „zvnějšku“ a zase zpátky. Který směr nebo metodologie (respektive který teoretik či literárněvědný text) pro vás nejlépe vystihuje vztah textu a kontextu?

Myslím, že nový historismus nám naznačil cestu, jejíž potenciál ještě nebyl úplně vyčerpán. Totéž lze ale říci i o Foucaultovi či Bourdieuovi. Rámcem našeho konání je nutně rezultativnost, tj. otázka, co z analytického či výkladového výkonu vyplývá. A pokud má vyplývat, že v tomto textu je význam nesen tím a tím, je to pěkné, ale někomu se to může zdát málo. My texty potřebujeme nejen analyzovat z hlediska jejich jedinečné významové výstavby, ale také je používat k něčemu širšímu – a konstruování kontextů z textů (a ne obráceně, jako v tradičním marxismu, kdy předpřipraveným konceptem vykládám text) a jejich okolí se jeví jako dosti produktivní užití.

Na začátku své dráhy jste se zabýval především poezií, pak se těžiště vašeho zájmu přesunulo více k literární teorii, naratologii a interpretaci; jaký je v tomto profesním profilování poměr nahodilého a zákonitého, lze-li to takto reflektovat? Jak je to pak s vyhlídkami české poezie (proti próze) dnes?

Jsme takové bárky zmítané v moři náhody… Někdo dokáže setrvale bádat po celý život nad jedním spektrem otázek, s jednou metodologií. Já jsem asi typ více polétavý: porozhlédnout se, chvíli pobýt a zase jít jinam. Nerad chodím stále do stejné hospody. A ohledně vyhlídek poezie se mi zdá, že už se po tom porevolučním šoku z nezájmu docela adaptovala. Vnímám soudobé mladší básníky (a básnířky) jako jakousi alternativní komunitu, subkulturu. Nechtějí měnit lidstvo, nechtějí do čítanek. Prozaik je, metaforicky řečeno, farmář: pracuje usilovně, má plán setby, pro sklizeň potřebuje kombajn. Básník si líně žije na tom hektaru půdy, co zdědil, něco mu dozraje ze stromů a keřů, něco dají dvě tři ovce či kozy. A místo vyhlídky má vysokorychlostní připojení.